Vítězství členitého těla – Patnáctá Cena Jarmily Jeřábkové udělena

Mystérium času (D. Chaloupková). Foto: Mirek Pásek

Připomeňme, že „Novou Evropou“ jsou míněni mladí a začínající choreografové ze střední a východní Evropy, tedy z velké části zároveň z postsocialistických zemí. Ti měli hledat soudobou identitu vynořující se taneční střední Evropy. Událost byla zahájena ohlédnutím za patnácti ročníky slavnostním koncertem laureátů uplynulých let. Viděli jsme v něm jak jednoho z prvních vítězů soutěže, tanečníka svrchovaně ovládnutého těla Jara Viňarského, tak jednu z posledních laureátek Ingu Mikshinu. Z jejího subtilního, sublimního tance vanula čechovovská nálada; mohlo vám to připadat jako rozloučení se starým domem, tak prostorový, až filmový dojem vyvolával projev této sólistky, rozvinutý plně a zároveň lyricky do prostoru sálu Venuše ve Švehlovce. Sofistikované a zároveň zcela přirozené proudění tance.

Zakladatelka Festivalu Nové Evropy a Ceny Jarmily Jeřábkové, paní Eva Blažíčková, je nositelka duncanovské tradice v přímé linii. Je také neúnavnou propagátorkou české moderní a současné hudby, čemuž odpovídá i charakter soutěže. Každý ročník je holdem některému českému skladateli 20. (a 21.) století. Účastníci – vybraní finalisté – proto v soutěži předvedou jednak volné, jednak povinné choreografie. Ty „povinné“ znamenají vytvořené na některý opus skladatele, jemuž je daný ročník věnován. Letos je jím Aleš Březina, skladatel „angažovaných oper“ a filmové hudby.

Slavnostní tečkou za celou událostí byla performance tanečnice Dagmar Chaloupkové. Ta putovala v mátožném a osudovém tanci vzducholodí Gulliver, rozpínající se na střeše DOXu. Kvazi nahá, oblečena do tělového trikotu, byla symbolem jakékoli lidské bytosti na cestě; klestila si cestu prostorem za tíživých zvuků Mystéria času Miloslava Kabeláče.

Galavečerem vítězů v  DOXu byl letošní ročník uzavřen. Zajímavým rysem tohoto ročníku byla skutečnost, že na rozdíl od minulých let nebyly nejinspirativnějšími díly volné choreografie, nýbrž ty „povinné“ na hudbu Aleše Březiny. První cenu přiřkla mezinárodní porota Tině Afiyan Breiové, původem rozkročené mezi Arménií a Čechy. Tanec Blue Gloom této absolventky škol Duncan Centre a belgické P.A.R.T.S se vyznačoval velkou razancí a energií a zejména členitostí jejího tělesného projevu. Na jejím pohotovém těle mluvil každý hypersenzitivní sval, celé tělo hrálo v bytostné přítomnosti, v překvapivém a zaskakujícím rytmu pohybu, v jeho střezích a výpadech; malá taneční amazonka rozčleněného a výmluvného těla si vybojovala pozornost poroty.

Plnou pozornost diváků i poroty měl nesporně i Dmitrijs Gaitjukevichs z Lotyšska. Některá z cen mu unikla pouze proto, že jeho kompozici Two square metres vysoké divadelní vynalézavosti, ba rafinovanosti, obrazy z jakési mystické science fiction se záhadnou komplikovanou scénografií a silnou atmosférou, by bylo možné za choreografii označit jen s velkou nadsázkou. Nicméně tato práce lotyšského umělce, výsostně divadelní, si získala obdiv a úctu všech.

Druhá cena šla za Johanou Pockovou. Publikum velmi vstřícně přijalo zejména její perzifláž komiksového příběhu A little comics history, pro niž sáhla do jazzově laděných Březinových skladeb. Přesvědčila především smyslem pro taneční humor a také narativními prvky svého „tanečního komiksu“. Ty byly ovšem také tím, co odvádělo poněkud mladou umělkyni od čistě tanečního živlu. Jedná se nesporně rovněž o velmi talentovanou a nadějnou mladou dámu, tanečnici stejně jako performerku s velkou jevištní prezencí.

Třetí cenu získala turecká tanečnice Sadie Cansu Ergin. Na rozdíl od obou předešlých emancipovaných a tanečně rezolutních mladých dam získala porotu svou „věčnou lyrickou ženskostí“. I její Everlasting byl vyjádřením bytostného ženského lyrického smutku. Byl to tradiční, nicméně svůdný obraz věčné Ofélie, která je krásná svým utrpením. Štíhlá a křehká Cansu senzitivně tančila tradiční smutný obraz trpící ženy. Z výběru hudebních skladeb (Zítra se bude – Proces, Tajné politické protokoly) vyrozumíváme, že jí šlo i o politické sdělení, avšak tělo tanečnice vypovídalo především o odvěkém bytostném a nespecifikovaném ženském smutku.

Z letošního rozdělení cen bychom mohli vyčíst, jaké vlastnosti soudobého tance hrají prim. Stále okouzluje tanec žensky lyrický (jako u Sadie Cansu Ergin), nikdy nezůstane bez odezvy humor a narace (jako v podání Johany Pockové). Diváci vždy ocení silný i divadelní obraz, jaký předestřel Dmitrijs Gaitjukevichs. Avšak nejcennější je pro rozvoj tanečního oboru a přesvědčivost tance progres výrazových a pohybových schopností samotného těla bez přívlastků – jeho stále větší, a nově překvapivá artikulovanost, to znamená schopnost vyjádření autonomních a originálních sdělení, s čímž souvisí i rozšiřování tanečního slovníku, jak o to usiluje Tina Afiyan Breiová.

Psáno z Festivalu Nové Evropy 19. – 25. listopadu 2017, Venuše ve Švehlovce, DOX. Autor fotografií: Mirek Pásek.