Účastníci České taneční platformy: 420PEOPLE – Václav Kuneš

5. 4. 2011 rozhovory

Autor Lucie Břinková

Při práci na choreografii REEN jste nechal nahlédnout pod pokličku své tvorby i veřejnost, v rámci kritického semináře pro zájemce o taneční publicistiku. Jak toto společné sdílení ovlivnilo výslednou podobu?
Nějakým způsobem asi určitě. Velmi se mi líbila okamžitá zpětná vazba po každé „veřejné“ zkoušce. Jakýsi první dojem „z venku“. Tím jsem si mohl tak nějak ověřit, zdali to, co jsem měl na mysli, je srozumitelné i pro ostatni a tak podobně. Ale na nějakou větší dramaturgickou změnu po názorech lidí ze semináře nedošlo. Nicméně vřele doporučuji jak tvůrcům, tak i budoucím zájemcům o taneční publicistiku!

V čem je tato choreografie jiná / nová než vaše předchozí díla?
Cíleně jsem chtěl udělat představení pro mladé a „nové“ diváky. Nalákat je nejenom do divadla, ale přímo i na „současný tanec“. Živá hudba (a nahlas), elektrická kytara, Indie rock, beatboxing... Dohromady s „tancem“, humor (snad), nadhled nad věcí (také snad)... Bez uměleckých kompromisů a podbízivosti.
Ale abych odpověděl přímo, tak nové pro mě bylo použití textu, mluveného slova.

Vyvíjí se REEN s počtem odehraných repríz nebo zůstává stále stejné?
Jako všechny mé choreografie... nikdy nejsou v podstatě na premiéře hotové. Ale i kdyby byly, tak s odstupem času se stejně objeví nové souvislosti a například něco, co jsem během procesu pokládal za velmi „důležité“, se ukáže jako absolutně zbytečné, postradatelné – asi tak jako my všichni jsme někdy strašně důležití, ale vlastně jsme úplně stejně i postradatelní...
Nic nesetrvá stejné, i to bylo vlastně motto REENu jako takového.

Co vám přinesla práce na této choreografii? Máte z přípravy nějaký zajímavý / neobvyklý zážitek?
Třeba každodenní zkoušení s živou hudbou přímo na sále, to byla nádhera. Už to sice nebylo poprvé, ale stále je to něco velmi krásného, mít tu možnost. Také jsme den před premiérou zjistili, že statických ruchů na Nové scéně bylo tolik, že kytaru nebylo skoro slyšet, jenom neustálé bzučení... no a našli jsme jeden obchod, kde byli ochotní nám zapůjčit kytaru, která si s tímhle umí poradit. Zadarmo. Obdivoval jsem jak ty lidi z obchodu, kde se normálně takové věci vůbec nepůjčují a už vůbec ne zadarmo, tak i Amose, jak s klidem odehrál premiéru na nové kytaře.

Česka platforma – to by měl být výběr toho nejlepšího ze současného českého tance – jak vnímáte současný český tanec v porovnání s vašimi zkušenostmi ze zahraničí?
U nás se dá určitě ještě vylepšit větší propojenost, nebo dialog chcete-li, mezi těmi, kteří tanec „dělají“ a mezi těmi, kteří o něm „rozhodují“. A to samozřejmě z obou stran! Co například položit otázky podobného typu také lidem z poroty? Například: jak moc nebo málo se podle vás soušasný tanec jako takový u nás vyvinul za posledních 20 let? Jak se nejlépe dá zajistit kontinualita vývoje současného tance u nás?
Dále by se určitě dala ještě zlepšit společenská prestiž současného tance jako takového. To u nás dost pokulhává. Všechno jsou to ale věci, ve kterých může každý z nás něco udělat. A to je právě to zajímavé a krásné, že si to můžeme spoluvytvářet.
Ale chuť a odhodlání tvořit, tancovat, zaplňovat divadla je stejná, stejně živelná a upřímná jako jinde, a to je dobrý základ. Jsou zde tvůrčí osobnosti, šikovní vyspělí tanečníci, ale i „hladové“ mládí. Jistě, podmínky srovnatelné už nejsou, ale to je prostě fakt. To se může pouze zlepšovat! Foto: Pavel Hejný