Jak byste charakterizovala svůj pohybový výraz?
Řekla bych, že můj pohyb je artikulovaný a imaginativní. Ráda pracuji s izolacemi menších částí těla a používám různé rytmy, abych zvětšila škálu vizuálního vnímání publika daného materiálu. Vytvářím mnohovrstvý materiál, který se neustále proměňuje – pohybuje se mezi jasností a rozporuplností. Ráda přemýšlím o svém těle jako o vizuální entitě. To, co předávám divákům, není specificky moje vlastní tělo, které vidíte na jevišti. Je to představa, kterou může přinést do vašich myšlenek a smyslů. To, co můžete vidět skrze toto tělo a za ním...
Co považujete za nejdůležitější pro tanec jakožto formu představení?
Ať jsme se narodili kdekoli na světě, všichni máme tělo. Cítím, že řeč pohybu našich těl překračuje kulturní hranice jinak než mluvený jazyk. Mám ráda jednotu a vzájemné porozumění, které tanec může nabídnout. Všichni jsme skrze tělo propojeni, tím jsme všichni stejní, i když jsme rozlišní, a cítím, že tanec dnes více a více oslavuje rozdílnost jako silnou stránku.
Co pro vás znamená emoce v pohybu a v tanci?
Všichni máme silné emociální spojení s naším tělem jak v pohybu, tak v nehybnosti. Myslím, že toto zažíváme skrze své vlastní tělo a když pozorujeme řeč těla ostatních. Také existuje stálost pohybu našeho dechu. Osobně mě zajímají nelíčené emoce a upřímnost rozdílných a různorodých těl bez teatrálního výrazu, který by byl hraný navrch tohoto organického a „čistého“ fyzického výrazu.
Co pro vás znamená zvuk v tanci?
Zvuk má přirozenou schopnost ovlivnit náš prožitek reality. To se mi zdá velmi zajímavé a jsem velmi selektivní, když přijde na použití hudby nebo zvuku pro mou práci. Většinou zvu konkrétní hudebníky, aby se mnou spolupracovali na projektu, když cítím, že sdílejí estetiku, kterou si v daném kontextu umím představit.
Také mě vždy zajímá zkoumat muzikálnost pohybu samotného – zkoumání „zvuku“ těla, který může a nemusí být slyšitelný. Když se hýbete, vzniká rytmus a/nebo melodie. Zvuk pohybu v přímém vztahu k živé hudbě je něco, na čem jsem měla možnost pracovat v představení Tide. Jedná se o duet s norským skladatelem a trumpetistou Eivindem Lønningem. Měli jsme za cíl nevytvářet žádnou hierarchii mezi tanečníkem a hudebníkem, zvukem a pohybem. Je to zajímavá zkušenost a velmi jsem si to užila.
Kdy a jak se obvykle objeví impulz pro tvorbu nové choreografie?
Kdy přesně impulz přijde, je celkem náhodné, ale je to vždy ovlivněno společností, médii, lidmi a místy, kterými jsem obklopena. Impulz se může objevit během tance, když usínám anebo se probouzím nebo jedu vlakem. Kdekoli. Tento impulz cítím jako něco, co je třeba objevit a co může být zajímavé sdělit řečí těla. Do nové tvorby přicházím s pocitem nutnosti, s „drivem“ a zvědavostí.
Můžete popsat svůj tvůrčí proces?
Od prvního nápadu k premiéře představení mi proces může zabrat dva roky a déle. Většinou nápady dlouho dozrávají v mém těle a hlavě, než je přetvořím do choreografie. Cítím, že je to kombinace pohybu, myšlenek, času a spontaneity improvizace během tvorby ve studiu, která ukáže formu každého díla. Ráda začínám tak z „čistého listu“, jak je to jen možné, a objevuji to, co nevím. Ráda v tvůrčím procesu riskuji. Velmi se zaměřuji na výzkum. Hodně improvizuji a z buněk pohybu, které najdu během tohoto procesu, pomalu vyvinu fyzický materiál, kterým se pak zabývám dále. Hádám, že pouze jedno procento, anebo i méně, ze všeho, co jsem vyzkoušela ve studiu, se nakonec objeví v představení. Takže musím být trpělivá, zejména na začátku. Ale pak je to opravdu uspokojující pocit, když najdu, co hledám, a když mé kousky naberou tvar.
Obvykle tvoříte sólová díla, ve kterých také vystupujete. Vnímáte velký rozdíl v tvůrčím procesu, když tvoříte pro jiné účinkující?
Když jsem začala tvořit sólo, můj původní záměr byl, kromě sdělení tématu řečí těla, vyzkoumat můj vlastní způsob pohybu. Neplánovala jsem nutně se stát choreografkou, ale nějak jsem se do ní vyvinula. Myslím, že pro každého tanečníka je práce na sólu velmi obohacující zkušenost. Také to může být konfrontující. V současné době pracuji na svém prvním díle, ve kterém jsem naprosto venku, a ne na jevišti. Je to dost odlišné. Protože vycházím z improvizace, jsem tentokrát závislá na pohybových návrzích a materiálu performerů, a ne mých. Mám štěstí, že pracuji s dvěma výbornými umělci, kteří mě jednoduše inspirují, takže si tento proces velmi užívám.
Kdo nejvíce ovlivnil vaši uměleckou kariéru?
Mnoho odlišných lidí mě různým způsobem ovlivnilo a jsem velmi vděčná, že jsem v uplynulých letech měla inspirující a podporující spolupracovníky. Ale pokud bych si měla vybrat jednu osobu, pak je to jistě moje produkční Klaartje Oerlemansová.
V současné době s ní pracuji v rámci GRIP (www.grip.house), ale původně jsme se potkaly během mé úplně první profesionální umělecké rezidence po skončení mých studií na P.A.R.T.S. Mít někoho, kdo věří v moji práci a podporuje ji tak, jako to od začátku dělala Klaartje, bylo zásadní a velmi to ovlivnilo moji kariéru.
Co pro vás znamená inscenace The Lover, kterou v Praze představíte?
Cítím, že je to velmi osobní dílo, protože téma přírody a lidského vztahu k ní je mi blízké. Ale v protikladu k tomu se snažím ve svých pohybech vůbec nebýt osobní, abych vyjádřila něco univerzálního. Když tančím The Lover, neustále hledám přítomnost transparentního těla, které je vnímavé vůči okolním energiím a koexistuje ve svém prostředí jako tělo, ale také jako rostlina, stroj, zvíře…
Bára Sigfúsdóttir je choreografka islandského původu. Studovala současný tanec na Icelandic Academy of Arts, na Amsterdam School of the Arts a poté v Bruselu na P.A.R.T.S., kde se zaměřovala jak na taneční trénink, tak výzkum pohybu a choreografii. Její sóla On the other side of a sand dune a The Lover byla uvedena na mezinárodních scénách a festivalech, včetně Reykjavik Dance Festival 2013, Stockholm Fringe 2013, December Dance 2013, ICE HOT 2014 (Oslo), Performatik 2015, TheaterFestival 2015, Moving Futures 2015 a Theater Aan Zee 2015. Jako interpretka pracovala například s Or & Oran Dance Theater Company, Compagnie3637, Quanem Buiem Ngocem, Iris Bouch & Kobem Proesmansem, Aëlou Labbé a Janne-Camillou Lyster.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace