Mute – Tenká hranice mezi realitou a šílenstvím

Mute (Stéphanie N’Duhirahe, Morgane Widmer). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Kateřina László

Co je ještě normální a kde už začíná šílenství? Jak tenká je tato hranice? Poznáme ji?

Na začátku diváky a účinkující odděluje průsvitná, nikoliv ale průhledná, malířská fólie. Ta je natažena po celé délce jeviště, lze tedy jen odhadovat, co se za touto igelitovou „zdí“ skrývá. Jasně rozeznatelná jsou jen světla, probleskují tu jen modré a oranžové barvy. K igelitu přistupuje někdo z druhé strany a přejede po něm rukou. Jako by se tím zdůraznila tenká hranice mezi námi a těmi za nepropustnou materií.

Když je igelitová zeď stažena a spadne na zem, nabídne se nezastřený pohled na scénu. V pravé části sedí hudebník a zvukař Roman Džačar, v ruce elektrickou kytaru, kterou doplňuje reprodukovanou hudbu. Hudební doprovod se přidává většinou ve složitějších scénách, kdy je potřeba navodit atmosféru, což se daří během několika málo vteřin.

Jeviště je rozděleno na dvě části, na pravé straně jsou rozmístěna vertikální lana a vlevo leží kusy strženého igelitu. Stéphanie N’Duhirahe objevuje prostor u lan. Každé se dá jinak chytit, jinak si na něj sednout, víme ale co od něj zhruba očekávat. Můžeme odhadnout, kdy lano vytvoří oporu a kdy podklouzne. Morgane Widmer zkoumá možnosti igelitu: muchlá ho, skáče do něj, její pohyby jsou trhanější, nejistější, zmatenější. Jako kdyby něco nebylo v pořádku. Několikrát padá na zem. Těmito výstupy se nám velmi zlehka naznačí dva světy. Svět reálný, plný jistoty, a druhý na pokraji šílenství. Za igelitem platí jiná pravidla, nic není jisté, musíme být ve střehu. Jediným pojítkem těchto dvou světů se ukáže závěsná akrobacie, která má ve své podstatě také dvě odlišné stránky – krásu a nebezpečí.

Když se akrobatky ocitnou na laně, obrazy se stanou klidnějšími. Svět trhaný a nejistý mizí, postavy splynou v jednu, ve výstupech na laně je mezi nimi naprostá souhra. Čím dál víc si lze ale uvědomit, že po každém ladném výstupu vzhůru následuje pád a tvrdý náraz.

Pozornost se vrací k igelitu pohozenému v druhé části jeviště. Opět přichází pocit nejasnosti, rychlost, šílenství. Snaha vymanit se je zbytečná. Propadáme se stále hlouběji do igelitového labyrintu, ze kterého není úniku. Pohyby Morgane Widmer, celé ponořené do igelitového závoje, připomínají afrického válečníka při rituálu. Jsou v nich magie a děs zároveň. Tanec je stále rychlejší, navěšený plast kolem performerky vytvoří neproniknutelný obal. Možná proto se zdá tento výjev tak úzkostný, ale zároveň přitažlivý. Před námi se totiž odehrává něco, co si nemůžeme detailně prohlédnout, i když je to na dosah.

Stéphanie N’Duhirahe a Morgane Widmer ukazují nejen dokonale zvládnutou akrobacii na vertikálním laně, souhru, ale také schopnost vtáhnout diváka do jejich příběhů a pocitů. Mute není žádná show, dává prostor spíše k meditaci nad výše položenými otázkami. Jasné odpovědi v představení ale nehledejte.  

Psáno z premiéry 7. října 2016, Alfred ve dvoře.

Mute / Zesílit ticho
Režijní supervize: Minh-Hieu Nguyen
Dramaturgická supervize: Vít Neznal
Scénografie: Cécile N’Duhirahe
Hudba: Roman Džačar
Světelný design: Karel Šimek
Premiéra: 7. října 2016