Festival Malá inventura – ohlédnutí

Festival Malá inventura – ohlédnutí

Autor Zuzana Smugalová

Autor Petra Dotlačilová

„Deset let poctivý divadelní práce“, tak zněl podtitul jubilejního ročníku festivalu nového divadla Malá inventura, který se odehrál mezi 21. a 29. únorem 2012 na několika pražských divadelních scénách.Deset let práce, která bezpochyby byla a jistě stále je založena především na nadšení a obětavosti všech zainteresovaných, dalo vzniknout poměrně prestižní akci, jejíž význam pro českou divadelní scénu je nesporný. Z počátků, kdy dramaturgie věnovala většinu pozornosti alternativnímu činohernímu divadlu a snažila se podporovat první vlaštovky pohybového divadla v pravém slova smyslu, nyní nalézáme v programu hlavně díla taneční a pohybová, která jsou však syntézou v rovnoprávnosti všech divadelních složek.
Za zmínku stojí také deset let rozvoje divadelních prostor. Zapátrá-li pravidelný divák v paměti, v prvních letech byl Alfred ve dvoře takový trochu nesvéprávný prostor, Nová scéna pro Čechy nedobytnou pevností, NoD v rekonstrukci, Ponec stále ještě v provizorním režimu a Studio ALTA či La Fabrika ještě neexistovaly vůbec. Už jenom z tohoto pohledu patří všem podporovatelům, organizátorům a produkcím a také celému týmu Nové sítě velký dík.
V divadle La Fabrika se uskutečnil úvodní gala večer, na jehož programu bylo především vyhlašování cen České divadelní DNA. Držiteli této speciální ceny se stalo pět osobností, které se výrazným způsobem zasloužily o rozvoj českého nového divadla: lightdesigner Petr Voříšek, peformer Jiří Dobeš, herec Vojta Švejda, počítačový konzultant Jiří Jiráček a produkční Šárka Havlíčková. Desáté výročí festivalu si samozřejmě zaslouží něco více, byť to trochu kontrastuje s názvem akce, která je především ve svém principu rekapitulací toho nejlepšího z jednotlivých divadelních scén. V rámci festivalu byly uvedeny dvě divadelní premiéry: na Nové scéně ND zvedl diváky ze sedadel nový cirkus

Slapstick Sonata v podání Cirku La Putyka a Circo Aereo, experimentální prostor Roxy/NoD zase hostil nový projekt

Manson, který vznikl za spolupráce souborů DOT504 a Teatr Novogo Fronta.
Konvenční program festivalu nabídl představení, která byla poprvé uvedena během této sezóny. Mezi takové inscenace se řadí například tanečně hudební projekt skupiny VerTeDance a kapely Zrní

Kolik váží vaše touha? v Divadle Ponec, SoloS tanečního uskupení ME-SA v holešovické Altě či site specific

Symfoetus, který soubor Teatr Novogo Fronta upravil pro festivalový klub Blink, též ve fungování jako zvláštnost této akce. Nové síti se podařilo oživit velmi zajímavě prostor jedné z hal Pražské tržnice, nicméně představení Symfoetus se ne zcela dokázalo v jiném prostředí adaptovat. SoloS
SoloS je druhým autorským projektem uskupení ME-SA, sestávajícího ze tří tanečnic. Představení vypráví „tři příběhy o potřebě druhého člověka, souznění, o naději, ale i o nemoci, nákaze, rozřešení“. Hlavní podstata z hlediska formy je především spolupráce každé tanečnice s jedním umělcem: scénografem, tvůrcem projekce a bubeníkem. Výsledkem jsou tedy tři sóla, navzájem velmi volně propojená, přičemž každá část je založena na zcela jiném principu. Hana Kalousková se scénografem Tondou Šilarem vytvořili na jevišti karanténní atmosféru. Nejvýraznějším prvkem na scéně byl stůl pokrytý dlouhou bílou látkou, která zpočátku skrývala tanečnici, a pak „skafandr“ jejího mužského protějšku. Ten byl jejím ochráncem i manipulátorem – budil ji, krmil ji, zmítal s ní prostorem... Jako celek ale působila choreografie rozpačitě, jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, zda bude komická, parodická a nebo vážná. Na první pohled absurdní kostým a komická situace krmení tanečnice byly vzápětí vystřídány jejím monologem, který naznačil tragédii nemoci a potřeby druhého člověka. V divákovi tato choreografie zanechala tedy spíše smíšené pocity.
V druhé části SoloS vystoupila Karolína Hejná (Párová) a jejím sparring partnerem byla tvůrkyně projekce Kristýna Toupalová (o realizaci projekce se staral Dan Souček). Tématem sóla byla něha, dotek, splynutí a vzlet... Bohužel o výsledku tohoto pokusu neměli diváci na sobotním večeru možnost se přesvědčit, jelikož projekce se z velké části nevydařila a v druhé polovině choreografie zcela vypadla. Z toho, co jsme stihli zahlédnout alespoň ze začátku, lze ale soudit, že komunikace tanečnice a jejího světelného „stínu“ mohla být zajímavou podívanou. Technika ovšem zklamala.
Jako třetí se představila Martina Hajdyla Lacová spolu s bubeníkem Ivo Sedláčkem. Režijní spolupráce se chopil Jiří Hajdyla. „Vztah“ tanečnice a bicí soupravy byl komplikovaný, plný zvratů a s překvapujícím a vtipným zakončením. Tato choreografie měla nejvíce čitelnou dramatickou linku, proměny v ději udržovaly divákovu pozornost stále v napětí a rytmus bicích rozechvíval i jeho tělo. Úvodní dialog mezi tanečnicí a nástrojem se rychle zvrhl a nástroj získal převahu. Bubeník dokonce pro ilustraci této proměny připoutal Martině k noze činel, zvuk ji tedy neustále pronásledoval při každém pohybu. Překvapivý a vtipný závěr spočíval v prohození rolí, kdy tanečnice zasedla k bicím a začala rytmus sama ovládat. Komické až absurdní herecké akce se střídaly s krásnými tanečními momenty, kdy interpretka a choreografka projevila všechny své dispozice. Tanec přitom korespondoval svou drsností se zběsilým rytmem bicích.
Sólový večer ME-SY doplnila s vlastním sólem tanečnice a choreografka Andrea Miltnerová. Choreografie Fractured byla velice minimalistickou studií lidského těla. Na elektronizovanou barokní hudbu se ve světelném čtverci objevila tanečnice pouze v trikotu tělové barvy, v předklonu, ze kterého se po celou dobu patnácti minut nevzpřímila. Pozornost diváků se zaměřila na její záda, kde „tančila“ každá šlacha. Pouze pomalý pohyb rukou, zad a trupu tvořil její sólo. Právě pomalost a koncentrace pozornosti na jeden bod dokázaly vytvořit napjatou atmosféru, jejíž součástí bylo i očekávání změny, která nikdy nepřišla. Protože zrovna ve chvíli, kdy se tanečnice chystala otočit tváří k publiku, světlo zhaslo. V první polovině sezóny 2011/2012 byl uveden v Alfredu ve dvoře také projekt

Mraky vytvořený Handa Gote research and development,

Cesta Farmy v jeskyni či

Vrrh ženy kamenem Lenky Bartůňkové. Vedle více či méně čerstvých projektů se ale objevilo také již téměř rok a půl staré představení

Nedotknutelní od Spitfire Company. I když figurovalo „pouze“ v rámci off programu, patřilo jistě k nejlepším tanečním projektům, které festival nabídl. Je dnes už trendem na každém festivalu, že mívá „své“ dětské odpoledne (deset let trvání je dlouhá doba a za ten čas dospěli i někteří z organizátorů do období rodičovství), takže neděle byla ve Studiu ALTA vyhrazena dětem. Nejprve Krabat, další ze seriálu prací Tanečního studia Light (dětské studio pod vedením Lenky Tretiagové) ve spolupráci s profesionálními umělci. Ve své poslední premiéře nechává režisérka promluvit výrazné scénické prostředky, jakými jsou VJing v reálném čase, což s inteligentním light designem dává představení punc velké aktuálnosti. Zpracování tématu rozebírající touhy je vedeno spíše náznakově skrze pohybové divadlo na základech literární předlohy (což od neznalého diváka vyžaduje o trochu více soustředění, než očekával od dětského představení), vypráví o jednom tajuplném mlýně, síle lásky a chlapeckém dospívání a hledání vzoru. Lenka Tretiagová velmi dobře pracuje, i dnes už s klasicky pojatou scénografií, která využívá velké mlýnské kolo na mnoho způsobů. Autorka se také snaží cíleně rozptýlit hranici mezi dětskými interprety a dospělými profesionály (např. Eliška Kašparová, Vojta Švejda, Ondřej Lipovský atd.). Samozřejmou a tradiční součástí jejích děl je silná interakce s dětským publikem (představení je určeno též pro školy), která dostává děti „zvenku“ nenásilnou formou na jeviště a tím jim dopřává zážitek, který si z jiných divadelních představení odnesou jen těžko. V druhé části nedělního odpoledne byly děti už opravdu jen diváky, i když v hledišti stejně převažovali dospělí. Divadlo oživlých předmětů tak zanechalo o něco silnější dojem, především svou rafinovaností, nenuceností a uměním jak režijním, tak interpretačním. Inscenace O muži, který šel za sluncem vyprávěla příběh s dobrým koncem o hledání lásky i poznání na minimálním prostoru s účelově využitou scénografií. Civilní herectví občas až moc dávalo znát, že diváky jsou spíše školní děti a je potřeba být naladěn na jejich vlnu, ale na druhou stranu bylo zajímavým kontrastem k velkým uměleckým záměrům ostatního programu festivalu, a tedy i velkým uvolňujícím a zároveň inspirujícím faktorem. Absolutní novinkou festivalu bylo pozvání dvou zahraničních hostů: z Litvy přijela „taneční opera“ s názvem Wasted Land a německý tanec reprezentoval choreograf a videoartista Walter Bickman se svou performance Simplicity. Wasted Land
Taneční opera. Nutno dodat ještě adjektivum filozofická. Filozofická taneční opera z Litvy. V litevštině. Čtyři filozofové/zpěváci/tanečníci – Michel Foucault, Jean-Paul Sarrte, Claude Levi-Strauss a Jean Baudrillard deklamují své teze, přemisťují se na obrovských bílých kvádrech a do toho běží projekce sídliště. Ano, libreto v češtině bylo poskytnuto, ale během představení číst rozhodně nešlo, tudíž divákovi nepochybně uniklo mnoho z propojení mezi slovem a pohybem, což bylo pro inscenaci jistě zásadní. Hudba vytvořená skladatelem Jonasem Sakalauskasem, který byl zároveň sólistou v představení, sestávala z různých druhů experimentální elektronické hudby, kancelářských zvuků, písní a snad i z hudby romantismu. Tanec byl současný, velmi maskulinní a silový, s občasnou parodickou vsuvkou baletní variace (proč, to těžko říct). Vývoj opery bez děje lze těžko popsat, za vše mluví její závěr a poslední verše: „důkaz divadla antidivadlem, důkaz umění antiuměním, důkaz pedagogiky antipedagogikou, důkaz psychiatrie antipsychiatrií, a tak dále a tak dále a tak dále...“. Tanečníci mizí za bílým kvádrem, na němž jezdí dokola malý bílý zajíček a hraje dětskou melodii. Simplicity
„Jednoduchost“ Waltera Bickmana, uvedená v Divadle Ponec, byla inscenace již o mnoho čitelnější i tanečnější. Jejím tématem byl „kontrast mezi každodenním životem a vlastním uspokojením“. Diváci měli možnost vidět velmi kvalitní práci, která absolutně brala dech německou „pintlich“ čistotou tolik příznačnou pro „tanzfabrik“. Inscenace znovu a znovu dokázala, jak výjimečně se dá uplatnit interpretační zralost, jak tanec činí lidské tělo téměř nesmrtelným, i když věk je ve tváři zapsán. Obecenstvo bylo svědkem psychologické taneční studie fungování páru (Walter Bickman a Lydia Klement) ve středních letech, jehož hodnoty už dávno překročily ideály mladistvých let a aktéři tohoto života jsou si vědomi toho, co je pro jejich štěstí a uspokojení důležité.
Nedílnou součástí představení byla jeho vlastní videoprojekce a zvuk, vše velmi současně pojaté (choreograf vystudoval kromě tance i audiovizuální média) a korespondující s děním na scéně. Dva interpreti tančili zprvu ve velmi formálním oblečení, on v obleku, ona v šatech a na vysokých podpatcích. Jejich pohyb silně kontrastoval s kostýmem, již od samého začátku bylo jasné, že se z něj touží vymanit. Široká druhá pozice, stoj na hlavě, floorwork. Tanec byl živelný, plynul bez ustání a využíval až neuvěřitelných dispozic interpretů. Pohyb byl dokonalý do posledního detailu a nedovolil divákům odtrhnout od tanečníků oči ani na okamžik. Výraz obličeje byl po většinu času indiferentní, pouze dvakrát (zato důkladně) byla zaměřena pozornost na tvář: když si muž do úst postupně nastrkal asi patnáct lžic a poté když si z nich žena vytáhla vajíčko. Vzhledem k celkové vizuální a stylové decentnosti choreografie byly tyto momenty svou fyzičností téměř šokující. Videoart se nesl hlavně v bílé, černé a červené barvě, jako by kopíroval či komentoval vývoj protagonistů a naznačoval jejich různorodé splněné či nesplněné touhy nejintimnějšího ražení. Bondage, igelitová mumifikace, nekonečné pole vlčích máků s nahými postavami, to vše působilo velmi silně a přece neuráželo, stejně jako neuráží nahota a surovost v díle Piny Bausch. 
Přestože se celá choreografie nesla v pomalém tempu, fascinující pohyby tanečníků a promyšlenost videoartu dokázala vyvolat v divácích nefalšovanou vlnu adrenalinu a znovu poukázala na výjimečnost německých kořenů tanztheateru.
Simplicity byl zakončen festival Malá inventura 2012. Ze složení programu bylo vidět na první pohled, že tanec, resp. pohyb je absolutně nedílnou, ne-li hlavní součástí žánru, který se nazývá Novým divadlem, a nonverbální komunikace je pro divadlo jako takové již zcela rovnoprávnou záležitostí, která postihuje smysly diváka někdy daleko silněji než vyřčené slovo.