Émile Jaques-Dalcroze – hudebník, který ovlivnil taneční svět

Émile Jaques-Dalcroze.

Émile-Henri Jaques se narodil 6. července 1865 ve Vídni, až později převzal nové jméno. Pocházel z muzikantské rodiny, jeho matka byla učitelka hudby a již v dětství se zajímal o hudbu. V deseti letech se s rodinou přestěhoval do Ženevy a v roce 1877 začal studovat hudební konzervatoř. V osmdesátých letech se učil skladbu u Léa Delibese nebo Gabriela Faurého. V roce 1886 byl asistentem dirigenta v Alžírsku, kde objevil a studoval arabskou lidovou hudbu. Tam také zjistil, že jsou různé druhy rytmické exprese, výraziva a že každý z nich vyžaduje určitý způsob zápisu a jedinečné provedení.

Roku 1887 nastoupil na studia na vídeňskou konzervatoř. Jako pedagog započal svou kariéru na hudební konzervatoři v Ženevě v roce 1892. Vyučoval zde harmonii a hudební teorii.

Dalcroze vytvořil pohybovou metodu, tzv. rytmickou gymnastiku, kterou cílil hlavně pro hudebníky. Do taneční podoby ji převedli až jeho žáci. Snažil se pomocí jednoduchých pohybů vyjádřit hudbu – její výšku či hloubku, rytmus, dynamiku, barvu, harmonii a podobně. Základ tvořily chůze, poté poskoky, běhy, pohyby paží či improvizace. Dalcroze předpokládal, že když studenti prožijí hudbu v pohybu, lépe ji pochopí. Hudební produkce té doby měla velmi nepravidelné rytmy a Dalcrozovy lekce měly umožnit, aby žáci uměli takovou hudbu zahrát.

Po roce 1905 představil svou metodu veřejnosti. Šířila se rychle po celé Evropě, byla využívána v medicíně či při rehabilitacích. Roku 1910 Dalcroze založil vlastní školu v Hellerau u Drážďan, kde vychovával mladé lidi, pedagogy. Hellerau vzniklo jako „zahradní město“, mělo harmonicky slučovat práci a život. Škola Dalcroze měla vlastní budovu i s divadelní scénou. V roce 1913 se zde odehrávalo úspěšné představení Orfeus a Eurydika, pro které vytvořil scénografii Adolphe Appia. Hellerau bylo známé mezi předními uměleckými osobnostmi, navštěvovali ho například Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Oskar Kokoschka, Sergej Ďagilev s Václavem Nižinským a další. Škola tu fungovala čtyři roky, mezi lety 1910–1914, pak její činnost ukončila první světová válka. Dalcroze se poté vrátil do Ženevy, kde působil jako pedagog až do své smrti.

Pro taneční svět je zajímavá obzvlášť druhá etapa fungování jeho školy. V roce 1919 byla škola v Hellerau plně obnovena, vyučovala v ní a v jejím čele později stála tanečnice Valerie Kratinová. Zde také studovala a brzy se stala pedagožkou česká tanečnice Jarmila Kröschlová. Významnou tanečnicí byla Rosalia Chladeková, která také vedla skupinu, když se přesunula v roce 1925 do Laxenburgu u Vídně. Chladeková kromě toho velmi výrazně tanečně rozvinula Dalcrozovu metodu. K Dalcrozovým žákům či osobnostem využívajícím jeho metody patří také Mary Wigmanová, Hanya Holmová či Milča Mayerová.

U nás metodu rytmické gymnastiky šířila například Eliška Bláhová v Brně, autorka publikace Pohyb, rytmus, výraz (1929). V Praze ji vyučovala Anna Dubská, první česká absolventka školy v Hellerau. Podle Dalcrozova vzoru vypracoval Augustin Očenášek se svým spolupracovníkem Karlem Pospíšilem soustavu sokolské rytmiky. Dalcroze v Čechách několikrát přednášel.

Émile Jaques-Dalcroze je autorem knih Rhythm, Music and Education (1921) a Eurythmics, Art and Education (1930). Zemřel před pětašedesáti lety v Ženevě, 1. července 1950.  

Zdroje
Craine, Debra – Mackrell, Judith: The Oxford dictionary of dance. 2^nd ed. Oxford University Press, Oxford 2010, VI, 502 s. Oxford paperback reference. ISBN 978-0-19-956344-9.
Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. 1. vyd. Divadelní ústav, Praha 2001, XLII, 381 s. ISBN 80-7008-112-0.
http://iks.upol.cz/wp-content/uploads/2014/02/Hyklova_Rytmicka_gymnastika.pdf
http://referaty.atlas.sk/vseobecne-humanitne/kultura-a-umenie/47139/?print=1
https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Jaques-Dalcroze
https://publi.cz/books/135/05.html

Fotografie
https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Jaques-Dalcroze