Jak již název vypovídá, středem zájmu se staly především lidské tělo a způsob, jakým vypovídá v pohybu o naší lidskosti. Tanaka vše uvedl krátkým sólem umělé bytosti, která neumí s živým organismem dobře zacházet, pohyby jsou mechanické a mozek marně zjišťuje možnosti jednotlivých končetin. V celém díle pak představoval jakéhosi vypravěče a průvodce, který pátrá po tom, jaké emoce dokáže lidské tělo svým pohybem vyjádřit a co všechno vypovídá o světě. Materiálem zkoumání mu byly ženy ve všech možných situacích a stavech. Na forbíně se pak objevují další nadpozemské bytosti, bezpohlavní, v šedých oblecích, které se učí tomu, jak se má s tělem vlastně zacházet, jejich projevy jsou extrémní, živočišné, plné boje za prosazení vlastního ega. Spolu se vydávají na výlet za oponu.
Zde se nám obnažuje obraz žen, zničených válkou, které však vstávají z mrtvých, aby nesly své břemeno dál, jsou znovu a znovu sráženy pomyslným bičem a holí, vždy se však opět seberou a klopýtají dál. Samozřejmě se zde objevují něha a obětavost vůči druhým, i určitá křehkost a slabost ve chvíli, kdy je možné se o někoho opřít, ale také odvaha a síla, když potřebuje pomoci někdo druhý. Ženy se od sebe navzájem učí, naslouchají si, dokážou se semknout v jednotě a vydržet všechna příkoří. Proměnou scény se ocitáme v dávnějších vzpomínkách, nebo snad idylickém snu, plném barev, radosti a naivity dětství. Vize bezstarostnosti a lehkosti ale záhy pominou pod tíhou starostí a válečných útrap, kdy je tělo přivlastněno vyšší mocí, uniformou a rozkazy. Finále je potom věnováno interakci s dvěma dětskými interprety, kteří marně burcují dospělé ke hře a štěstí, ti se jim však bortí pod rukama a ženy se opět mění v bezvládné mrtvé bytosti, nad kterými zůstanou bezradné děti až do zavření opony stát.
Mina Tanaku znají Češi spíše z jeho autorských sól nebo duetů, bylo zajímavé si uvědomovat, jak práce se skupinou ovlivní celou dramaturgii inscenace. Jeviště bylo nejen najednou plné lidí, ale zvýšil se také počet obrazů a scén, rekvizit, kostýmů, způsob práce s pohybem i prostorem, a tím také vzrostlo množství použitých symbolů a narážek. Vysledovat všechny probíhající akce s pozorností, kterou butó vyžaduje, bylo vlastně ve finále náročnější než vnímat jednu linku v sóle nebo duetu. Min Tanaka je geniální performer. Je proto určitou výzvou postavit na scénu spolu s ním někoho, kdo se s technikou butó teprve seznamuje nebo strávil jen několik týdnů pod jeho vedením. Jeho způsob práce je založen na naprosté odevzdanosti interpretů, jejich přítomnosti, herecké osobnosti a zkušenosti komunikace s divákem. Nutno smeknout klobouk nad prací, kterou Min Tanaka v tomto vedení udělal, práce s interpretkami musela být opravdu náročná a žádná z nich nezaostávala za ostatními.
Tanaka se sice na jevišti objevil, propojoval jednotlivé obrazy a dával inscenaci určitý spád a význam, nicméně hlavní slovo měly ženy, na kterých nechal zbylých 80 minut inscenace. Pro diváky trochu škoda – přece jen byl zde znát rozdíl ve způsobu práce se skupinou nováčků a tělem, pro nějž Tanaka tvoří choreografie už více než padesát let a které ho proslavilo po celém světě.
Psáno z premiéry 19. června 2017, Divadlo Archa.
A Body
Koncept, scénografie a režie: Min Tanaka
Dramaturgie: Ondřej Hrab
Hudba a zvuková instalace: Nao Nishihara a Jan Burian
Světelný design: Pavel Kotlík
Vytvořili: Ana Leonor Ladas, Grete Smitaite, Katarina Kadijevic, Nella Turkki, Rin Ishihara, Tereza Krejčová, Věra Ondrašíková, Zuzana Pitterová a Min Tanaka
Premiéra: 19. června 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace