Zemřela Markéta Kyliánová

V pátek 2. prosince 2016 skonala česká tanečnice Markéta Kyliánová. Všichni jsme ji znali jako vitální dámu s přísným okem, která milovala tanec, a zejména jako matku světoznámého choreografa Jiřího Kyliána. Málokdo dnes už ale ví, že byla výjimečnou tanečnicí.

Jiří a Markéta Kyliánovi. Foto: archiv Roman Sejkot.

Jiří a Markéta Kyliánovi. Foto: archiv Roman Sejkot.

Markéta Kyliánová (rozená Peštová) se narodila 28. března 1912 v městě Przemyśli, ležícím v polské Haliči tehdy ještě patřící k habsburskému Rakousku-Uhersku. Její rané dětství je ale spjato s Mariborem, kde otec, štábní kapitán, působil u místního pluku jako vojenský kapelník. Tady také začala její budoucí kariéra „zázračného dítěte“, protože právě zde, ve věku pěti let, Markéta poprvé vstoupila na jeviště. V místním divadle si tenkrát společně se svým starším bratrem v blíže neurčeném operetním představení zatančila polku. Pak následovaly i další operety. Kolem zuřila první světová válka, ale ta do nejranějších vzpomínek malé Markéty téměř nezasáhla.

Nastal konec války a Rakousko-Uhersko, do něhož se Markéta narodila, se stalo minulostí. Rodina Peštova se po vzniku samostatného Československa přestěhovala do Opavy, kam byl tatínek Jan povolán k 34. pěšímu pluku. Nadšení jeho dcery pro tanec se však nijak nezmenšilo. I zde bylo středobodem jejího zájmu divadlo. Pokračovala také ve vystupování. Tančila například při slavnostech, které pravidelně pořádal tamní Sokol. Podle jejích slov[1] si jí právě na jedné z těchto akcí všimla hraběnka Maria von Stona[2], která nadané dítě pozvala, aby vystoupilo i v jejím rodinném zámečku v Třebovicích u Opavy, a postarala se i o další Markétino taneční vzdělání tím, že ji doporučila učitelce baletu Anitě Norée. Jako žákyně její baletní školy Markéta ve svých osmi letech vystupovala v opavském divadle v baletu Pohádka o Honzovi.

Když bylo Markétě o rok víc, viděla v Opavě pohostinské vystoupení jedné z nejslavnějších tanečnic všech dob, Anny Pavlovové. O mnoho let později o této události řekla: „Doslova mě uhranula! Dokonce jsem v sobě našla tolik odvahy, že jsem se po představení prodrala k její šatně a podala jí ruku. Tehdy jsem se taky rozhodla, že ze mě bude tanečnice!“ Tatínek souhlasil: „Tak když se tady pořád tak natřásáš, najdeme ti učitele.“[3] Tím se stala Madame Guggenmos[4], hluchoněmá tanečnice a pedagožka, která vedla taneční školu v poměrně dalekém Brně. O řadu let později na ni Markéta, již Kyliánová, vzpomínala: „Neslyšela, ale hudbu cítila – vždycky mě gestikulací poopravila, když jsem netančila v rytmu. Nesmírně zajímavá žena a báječná učitelka!“[5] U této dámy však nezůstalo. Brzy na to se řady pedagogů nadané kapelnické dcerky rozrostly o další jméno. Jejím příštím učitelem se stal velmi známý a uznávaný pedagog a choreograf Achille Viscusi[6], za kterým dojížděla do ostravského Národního divadla moravskoslezského[7], v němž tehdy působil ve funkci baletního mistra.

V té době bylo Markétě Peštové deset let a rodinná rada rozhodla, že by bylo dobré, kdyby své nově nabyté dovednosti v oblasti tance zúročila ve svém vlastním sólovém večeru. Toto představení se odehrálo v Opavě, v sále U Kohouta, a trvalo bezmála dvě hodiny. Malá Markéta vystoupila za doprovodu vojenské kapely, kterou vedl její otec Jan. Večer tvořilo několik choreografií jejích učitelů Achillea Viscusiho a Anity Norée.[8] Tehdy poprvé použila svůj budoucí umělecký pseudonym: Rita-Rita. Přezdívku vymyslela maminka, která dceři někdy říkávala Margarita. Bylo totiž nevhodné, aby děvče ze slušné rodiny vystupovalo pod vlastním jménem. Pseudonym se povedl, jméno bylo chytlavé a dobře se vyjímalo na plakátech. Podle svých slov Markéta matku podezírala, že se tenkrát inspirovala slavným rakouským židovským spisovatelem, který si říkal Roda Roda.

Večer se podle všeho setkal s velkým úspěchem veřejnosti. Otec jej tedy hudebně upravil do komornější podoby a Markéta s ním za doprovodu rodičů začala pozvolna objíždět celou republiku. Hrávala i patnáctkrát do měsíce. O této době říkala: „Jezdili jsme s maminkou a tatínkem vlakem do Prahy, do Plzně, nebo až do Žiliny; někdy jsme se ještě v noci vracívali domů, jindy jsme přespávali. Má vystoupení vyvolávala obrovské nadšení, lidi tleskali jak blázni, ale já o tom nerada mluvím. Chválit sama sebe – copak se to sluší? Ale faktem je, že tehdy bylo zázračných dětí velice málo[9]…“[10]

Tatínek dceru během vystoupení doprovázel na klavír, maminka se starala o garderobu. Protože byl dceřin úspěch neoddiskutovatelný, bylo ještě v témže roce domluveno sólové vystoupení v pražském Mozarteu, které sklidilo stejně velký divácký ohlas. Markétina kariéra právě zdárně odstartovala.

V následujících letech – stále ještě v dětském věku – procestovala Markéta Peštová celou republiku a tančila ve více než třech stovkách samostatných vystoupení. Sklízela ovace diváků i obdiv kritiky.[11]

Když bylo Markétě čtrnáct let, přestěhovala se celá rodina do Prahy. Tatínek byl opět přeložen. Tentokrát na prestižní pozici kapelníka u 28. pluku. Zde mladá tanečnice začala nadále prohlubovat své vzdělání a zapsala se do baletní speciálky Remislava Remislavského[12] a také do školy Jelizavety Nikolské[13], kde se brzy nato seznámila s Bonifaciem Bosquem[14]. Tento hudebník a tanečník původem z Andalusie jí poté vyučoval hře na kastaněty a španělským tancům, pro které se Markéta naprosto nadchla a od té doby je začala zařazovat jako pevnou složku v repertoáru svých vystoupení. Právě díky Bosqueovi vznikla její proslulá Cachucha.[15]

V tomto období svého života vystupovala Markéta Peštová na rozličných plesech, při spolkových oslavách a podobných příležitostech. Podílela se také na vystoupeních exotického tanečníka Ore Tarraca[16]. S ním tančila kupříkladu v tehdy velmi úspěšném dramatu Démon a matka. Představení se hrálo až do Tarracovy náhlé smrti v roce 1934.[17]

Markéta Kyliánová. Foto: archiv Jiřího Kyliána a Markéty Kyliánové.

Posléze dostala angažmá v tanečním souboru Jelizavety Nikolské. Rovněž se stala členkou baletu Velké operety, která v té době sídlila v Dlouhé třídě v Praze. Zde působila dva roky. Právě tady zaznamenala velké úspěchy se svými španělskými tanci, mimo jiné i s Jotou Pilaricou, kterou tančila v Lehárově Giudittě. O této etapě svého života uváděla: „Cítila jsem se tehdy jako velká taneční umělkyně a vystupovat v operetě jsem považovala za cosi podřadného, nebylo to zkrátka na výši. Navíc jsem se musela přizpůsobovat, už jsem nestála na jevišti jen sama za sebe, což mi nedělalo dobře – nikdy jsem se neuměla podřizovat. Na druhou stranu to byl výborný trénink! Vždyť já účinkovala každý den, většinou odpoledne a večer. Za jedno představení bylo dvě stě korun. To bylo měsíčně až dvanáct tisíc korun, tehdy obrovská suma!“[18]

V roce 1937 se přidala ke skupině své přítelkyně z Velké operety Marty Aubrechtové[19] a odjela s nimi na zahraniční turné. Jejich první kroky vedly do holandského Amsterodamu. Tam Rita-Rita hned po prvním vystoupení dostala nabídku angažmá od jistého Bulgaroffa, impresária, který byl zřejmě ruského původu[20] (od něj totiž do svého repertoáru přibrala i ruské tance). Dohodl jí vystoupení hned v několika různých podnicích. Mezi nimi byl také scheveningenský Kurhaus. O jejím působení zde prozrazuje více její syn: „Maminka se tady hlavně strašně zamilovala, jeden Holanďan si ji hrozně moc chtěl vzít. Ale takových bylo! Příšerně zamilovaný do ní byl třeba i slavný černošský jazzový trumpetista a saxofonista Benny Carter, který svého času aranžoval skladby pro Dukea Ellingtona, Louise Armstronga, Raye Charlese či Ellu Fitzgeraldovou. V Holandsku strávila skoro devět měsíců[21], během nichž se narodila dnešní královna Beatrix. Její maminka, královna Juliana se s ní nechala vyfotografovat, jak stojí zády k objektivu a přes rameno má maličkou Beatrix, usmívající se do aparátu. Z toho snímku následně vznikla pohlednice, kterou maminka zakoupila a poslala domů se vzkazem: ‚Milá maminko, všechno je v pořádku, jsem zrovna v Holandsku, měj se pěkně!‘ A její matka si spočítala, že dcera je pryč devět měsíců a teď jí posílá fotky s novorozencem, načež se strašně zděsila, že je babičkou… Ten pohled mám dodnes schovaný. A po jedné premiéře, když mě královna Beatrix pozvala k sobě do lóže, jsem ho vzal s sebou a převyprávěl jsem Jejímu Veličenstvu celou tuhle historku, načež jsem je požádal, zda by mi pohlednici nepodepsalo. Královna se sice strašně smála, ale pak řekla: ‚Víte, pane Kyliáne, že já smím podepisovat pouze státní dokumenty!‘ Ale podepsala se!“[22]

Ritě-Ritě se v Holandsku opravdu velice dařilo. Pak se jí ale začalo stýskat po domově a na podzim roku 1939 se vrátila do Prahy. Československo už tehdy neexistovalo. Zbyl jen okleštěný protektorát. Ale byli zde její rodiče.

Válka pro Ritu-Ritu nakonec nebyla obdobím soužení a strádání. Za protektorátu totiž potkala svého budoucího manžela, JUDr. Václava Kyliána. Seznámil je další z jejích ctitelů, starosta nuselského Sokola Ing. Bohumil Černý. Markéta Kyliánová o této důležité chvíli vyprávěla takto: „…jednoho dne mě (Černý) v nějaké kavárně seznámil s mým budoucím mužem; asi měl pocit, že už jsem dostatečně letitá, abych se vdala. Rok jsme se hezky procházeli po Petříně, jak se tehdy slušelo a patřilo, v roce 1942 jsme se vzali.“[23] To, že šlo o sňatek vyloženě pragmatický, potvrdila dále ve stejném rozhovoru: „Bylo to spíš z vypočítavosti – on byl doktor práv, měl dobré postavení a výborné renomé, o tanci ani zdání, já zas chtěla být pod čepcem a mít děti. Láska v tom nebyla žádná…“

Markéta Kyliánová. Foto: archiv Jiřího Kyliána a Markéty Kyliánové.Její přání se jí záhy vyplnilo, i když manželstvím s Václavem Kyliánem se její taneční kariéra definitivně uzavřela. V roce své svatby vystupovala naposled. Paradoxem je, že její manžel ji nikdy tančit neviděl. Nastaly však jiné starosti; na svět začaly přicházet děti. Starší syn Jan se narodil krátce po osvobození, 12. června 1945. Druhorozený Jiří pak o dva roky později.

Svým synům se Markéta věnovala plně a oddaně. Zejména pak Jiřímu, který evidentně zdědil její nadání pro tanec. To ona jej přivedla do gymnastické přípravky na FTVS k Franku Towenovi, když v dětství projevil touhu stát se cirkusovým akrobatem, aby ho později na Towenovu přímluvu přihlásila do baletní přípravky Národního divadla v Praze. To ona ho popostrčila ze dveří, když se objevila možnost odjet studovat na roční stáž do Royal Ballet School v Londýně. Stála za ním v jeho úspěších i v těžkých chvílích. Byla synův nadšený divák i první (a mnohdy velice tvrdý) kritik. Zemřela v požehnaném věku 104 let.


[1] Podle Bitterová, Jana: Jiří Kylián. Diplomová práce. Praha, 1. soukromá taneční konzervatoř 2008.
[2] Hraběnka Maria von Stona byla zřejmě Maria Scholzová rozená Stonawski (1861–1944), nadaná básnířka a známá osobnost tehdejší doby, která se přátelila s umělci, spisovateli a politiky, jako byli kupř. Georg Brandes, Georges Clemenceau, Bertha von Suttnerová nebo Stefan Zweig. Své přátele často hostila ve svém zámečku v Třebovicích (nikoli Třebechovicích, jak uvádí ve své absolventské práci Bitterová, J., op. cit., s. 3).
[3] Rozhovor Honzy Dědka s Markétou Kyliánovou uveřejněný v Reflexu č. 51–52 ze 17. prosince 2008, s. 96–102 (série České osudy, otištěno pod názvem Šmajchlování).
[4] Doposud se mi, bohužel, o Madame Guggenmos nepodařilo najít žádné bližší podrobnosti.
[5] Rozhovor H. Dědka s Markétou Kyliánovou, op. cit.
[6] Achille Viscusi (1869–1945), italský tanečník, baletní mistr, choreograf, pedagog, režisér. Mimo jiné působil také jako baletní mistr a choreograf v Národním divadle v Praze, šéf baletu v Ostravě a v Slovenském národním divadle v Bratislavě. Jako pedagog vychoval celou řadu významných českých a slovenských tanečníků. Viz Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001, s. 355. Též Vašut, Vladimír: Baletní libreta: České a slovenské balety. Praha, Panton 1983.
[7] Název platil mezi lety 1919–1941.
[8] Polka z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany, Valse Triste Oskara Nedbala, Na krásném modrém Dunaji Johanna Strausse, Valčík Madame Marty složený otcem Janem Peštou, Jánošíkův tanec před popravou na část z Uherské rapsodie Ference Liszta, Straussova Pizzicato-Polka, Humoreska Antonína Dvořáka a jiné. Večer obsahoval dvanáct čísel. Srov. Reflex, op. cit., a Bitterová, J., op. cit., s. 3.
[9] V této věci se Markéta Kyliánová poněkud mýlí. „Zázračných dětí“ bylo okolo ní mnohem více. Za všechny jmenujme alespoň v německých kruzích velmi oblíbenou Niddy Impekoven (1904–2002), která vystupovala v Praze např. v únoru 1929 s Brahmsovou Ukolébavkou, nebo Helgu Wolter (nar. 1906), jež Prahu svými vystoupeními uchvacovala v letech 1920 a 1921. Srov. Gremlicová, Dorota: Taneční umění na scénách Nového německého divadla v Praze (1888–1938) = Die Tanzkunst am Neuen deutschen Theater Prag (1888–1938). Praha, Státní opera Praha 2002, s. 138, 162. – Do této kategorie se řadila kupř. i Češka Moly Urbanová.
[10] Rozhovor H. Dědka s Markétou Kyliánovou. Reflex, op. cit.
[11] Archiv Markéty Kyliánové, bohužel, bez datací a podrobností. Též Bitterová, J., op. cit., s. 3, a Dědek, H., Reflex, op. cit., s. 98.
[12] Remislav Remislavský (1897–1973; vl. jm. Remislav Szymborski), významný polský tanečník, choreograf a pedagog. Jako choreograf působil v Praze ve Velké operetě a Městských divadlech pražských, později také v Národním divadle, kde byl rovněž tanečníkem. Spolu se svou manželkou Irmou Stome v Praze vedl známou baletní školu. Viz Holeňová, J. (ed.), Český taneční slovník, op. cit., s. 278.
[13] Jelizaveta Nikolská (1904–1955), významná ruská tanečnice, baletní mistryně, choreografka a pedagožka. Byla sólistkou baletu Národního divadla, posléze zde i choreografovala. V Praze vedla také významnou baletní školu. Srov. Holeňová, J. (ed.), Český taneční slovník, op. cit., s. 220. Též Siblík, Emanuel. Tanec mimo nás i v nás: historické poznatky a estetické soudy. Praha, Václav Petr 1937, s. 208–214 a 228–231.
[14] Bosque Bonifacio („Bailarin Bonifacio“) tančil flamenco, cikánské a andaluské tance. Spolupracoval s Jelizavetou Nikolskou a vystupoval v jejích večerech. Díky němu se španělský tanec dostal do povědomí našich diváků. Emanuel Siblík ve své knize Tanec mimo nás i v nás poskytuje velmi pěkný popis jeho tanečního umění. Siblík, E., op. cit., s. 283–284.
[15] Cachucha, původně andaluský lidový tanec v třídobém taktu, tančený ve značně rychlém tempu. Poněkud se podobá boleru a je tančen sólovou tanečnicí, která se doprovází na kastaněty. V polovině 19. století jej zpopularizovala slavná tanečnice romantické baletní éry Fanny Elsslerová, která cachuchu ve své vlastní choreografii zařadila do Coralliova baletu Le Diable boiteux (1836). Tanec měl takový úspěch, že mezi tehdejšími interpretkami spustil doslova cachuchomanii. V roce 1887 vydal německý učitel tance a spisovatel Friedrich Albert Zorn tiskem svou knihu o teoretické a praktické výuce tance a choreografie s názvem Grammatik der Tanzkunst a mimo jiné zde podrobně popsal Elsslerové cachuchu. Podle jeho podpisu pak Ann Hutchinsonová a Philippa Healeová v roce 1967 tento tanec zrekonstruovaly pro skupinu Ballet for All, která náležela k londýnskému Královskému baletu. Markéta Kyliánová tedy ve třicátých letech svou vlastní cachuchou navazovala na slavnou historii tohoto tance. Bohužel se mi doposud nepodařilo zjistit, zda měla pro svou verzi Zornův popis k dispozici.
[16] Ore Tarraco (1889–1934; vl. jm. František Kulhánek, známý také pod pseudonymem Carratera) vystupoval v kabaretech s poetickými a exotickými tanci. Srov. Holeňová, J. (ed.), Český taneční slovník, op. cit., s. 332. Více se o stylu jeho tance rozepisuje Emanuel Siblík v knize Tanec mimo nás i v nás v podkapitole Tance exotické. Siblík, E., op. cit., s. 312–315.
[17] Siblík, E., Tanec mimo nás i v nás, op. cit., s. 284 a 315.
[18] Rozhovor H. Dědka s Markétou Kyliánovou. Reflex, op. cit.
[19] Marta Aubrechtová (1903–1986), česká tanečnice a choreografka. Studovala v Paříži u Olgy Preobraženské a později byla primabalerínou Slovenského národního divadla. Ve třicátých letech vedla spolu s Remislavským v paláci U Nováků známou taneční a sportovní školu. K jejím žákům patřili kupř. Věra Čáslavská, Miroslava Pešíková a Frank Towen, pozdější učitel malého Jiřího Kyliána.
[20] Bohužel se mi doposud nepodařilo zjistit žádné další podrobnosti ani k jeho jménu, ani k práci.
[21] Dle rozhovoru H. Dědka s Markétou Kyliánovou „dva roky“. Reflex, op. cit.
[22] Z rozhovoru Honzy Dědka s Jiřím Kyliánem (Interview II). Reflex, podzim–zima 2006, s. 65 a 66.
[23] Rozhovor H. Dědka s Markétou Kyliánovou. Reflex, op. cit.

Témata článku

Markéta Kyliánová

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: