Prvních několik scén vyjadřuje klid před bouří, stav, který bolestnému vzpomínání předchází. Cécile Da Costa dlouho „drží“ pozornost publika, když stojí čelem k němu a její napnuté tělo s rozpaženýma rukama připomíná kříž. Zdá se, že v sobě – a vůbec v sále – střádá energii, aby tak vyjádřila atmosféru potlačených emocí. Scénu lemují obdélníkové skleněné nádoby naplněné různými materiály (pískem, vodou či krystaly soli), do nichž aktérka v průběhu představení několikrát vstupuje, což pokaždé od základu změní náladu ztělesňované postavy. Když se například na okamžik ocitne v akváriu, jež obsahuje (tuším) štěrk, padne na ni bledé světlo a ona se zkroutí tak, že připomíná opuštěné ptáče, které zuřivě i bezmocně třepe křídly-pahýly, jako by chtělo vzlétnout. Nepřirozeně, jako postižené dítě, zaklání hlavu a skřehotavě zpívá do mikrofonu, který stojí nad ní. Vystoupí-li Da Costa z akvária, je zase klid. Úvodní část inscenace zahrnuje i dojemnou scénu. Aktérka se chvíli probírá v hromadě cihel, které předtím vyndala z jiné nádoby, každou bere něžně do rukou jako vlastní dítě, načež ji odkládá mezi ostatní.
Emoce se plně otevírají, když si Da Costa připevní izolepou jednu cihlu k ruce. Otočí se k publiku zády a opět nastává chvíle klidu, střádání síly, v níž se představení přehoupne do nové fáze. Zatížená ruka si začíná žít vlastním životem, jako by se snažila z těla ženy dostat pryč. Aktérka se vrhá na zem, zmítá sebou sem a tam, vydává zpěv-výkřiky, které se pak vracejí ve smyčkách. Atmosféru zrychleného tepu a vzdáleného života udržuje také živý hudební doprovod Jana Šikla a Davida Kollára. Zklidnění přichází až ve chvíli, kdy si Da Costa odloží obtíženou ruku do nádoby s vodou. Opět nastává působivě klidná pasáž, niterný vír utichá. Aktérka se nasune pod hladinu celým tělem, stočí se do polohy embrya a vydává podivný, ale uklidňující zpěv připomínající dětskou zvonkohru.
Poslední část inscenace patří vyrovnávání se s předchozími prožitky. Da Costa teď spíše slouží výtvarnému konceptu, než že by významově využívala svých pohybově-výrazových schopností. Zvedá nyní z podlahy dřevěné desky a zakrývá jimi skleněné nádoby – symboly ženského podvědomí. Po straně jeviště si postaví zrcadlo, do něhož se v poslední scéně dlouze dívá na sebe samu. Nyní už žena nevnímá bouři v sobě, vidí se zvnějšku a je klidná. Nejistě se přesvědčuje o tom, že nemá – a nikdy neměla – žádné „nenarozené“ děti. Tato část inscenace je pocitově velmi dlouhá. Přestože lze ztrátu napětí, kterou vyvolává, vyložit významově (žena odsouvá emoce zpět do podvědomí), neospravedlní to nudu, která se diváka zmocní.
Metafory, se kterými se ve Vypravěči pracuje, jsou velmi konkrétní, a proto působivé. Největší zásluhu na síle inscenace má charismatická Cécile Da Costa, která dokáže velmi dobře pracovat s energií představení. Nemalou úlohu hraje živý hudební doprovod vyjadřující (ale ne ilustrující) míru rozčilení, které žena zažívá. Závěrečné scény jsou sice věnovány výtvarnému konceptu, který děj zbytečně zdlouhavě „dopovídá“, ale silný zážitek z předcházející části představení to zcela nepřehluší. Inscenace má navíc potenciál ovlivnit myšlení diváků zodpovědnějším směrem. Mohou se nám vybavit hyperrealistické dokumenty o potratech, které se dospívajícím dívkám promítají ve školách. Dokážou znechutit mnohem víc než tato inscenace, o etické otázce dobrovolné interrupce ale příliš nevypovídají. Vypravěč, jehož smysl není jen osvětový, se k ní naopak vyjadřuje jasně. Přesvědčivě zachycuje násilí, které potrat způsobuje ženské duši.
Psáno z premiéry 29. února 2016, Palác Akropolis, Praha.
Vypravěč
Režie: Petr Boháč
Dramaturgická spolupráce: Marc Olivé Lopez
Kostýmy: Petra Vlachynská
Light design: Jiří Šmirk
Hudba: Jan Šikl a David Kollár
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze