Tanečníci s vráskami a šedými vlasy
V pražském divadle Ponec se ve čtvrtek 4. prosince 2014 uskutečnila premiéra nového projektu Amortale pod taktovkou režisérky Hany Strejčkové. Zprvu mou pozornost upoutal taneční program – na první straně bylo kromě data a klasického znaku divadla Ponec uvedeno následující: „Hana Strejčková: Amortale.“ Těsně pod tím jsme se dozvěděli: „V rámci premiéry se koná výstava kreseb Martina Sausage Dohnala a hraje jazzman Najponk.“ A v úplně spodní části byli vyjmenováni sponzoři. V hlavě mi zazněly otázky: A kdo vytvořil choreografii? Nejedná se snad o taneční představení? Po rozevření programu jsem nalezl následující informace: „Choreografie a tanec: Jiří Lössl, Radana Kodetová“, „Choreografická spolupráce: Juni Endo“ a „Taneční spolupráce: Barbora Látalová“. Na mé otázky tedy bylo částečně odpovězeno, avšak ve změti termínů jsem se cítil ztracen a hledal jsem tedy dále podrobnější informace. Avšak k mému překvapení po útlém komentáři k tématu choreografie a básni, kterou se tvůrci inspirovali, následovaly životopisy Hany Strejčkové a prof. Miloše Horanského, autora básně, v české a anglické mutaci. Zcela na konci poslední strany ve dvou řádcích bylo uvedeno: „Juni Endo je japonská tanečnice, lektorka a choreografka. Věnuje se hudební pohybové a anti-aging terapii…“ – a posléze následovalo poetické pokračování: „Tanečníci jsou zkušení. S vráskami. Šedými vlasy. Radana Kodetová tančí již 46 let. Jiří Lössl žije už 52 let.“ O Barboře Látalové jsme se nic nedozvěděli. Poněkud zajímavé proporce propagačního materiálu ve mně vytvořily skeptická očekávání ohledně skutečné důležitosti tance v tomto novém díle. Když byli diváci vpuštěni do divadelního prostoru, tanečníci s vráskami a šedými vlasy již byli na scéně. Radana Kodetová věšela vyprané košile a Jiří Lössl si jednu z nich ustavičně svlékal a oblékal, jako by byl na odchodu do zaměstnání. Scénografii tvořila tři poloprůhledná, černá plátna, která visela až k zemi zhruba metr před horizontem jeviště. Za nimi byla pověšena dlouhá šňůra a na ní desítky zavěšených košil, a další neustále přibývaly. Obraz odkazoval na tradiční postavení muže a ženy ve společnosti, dnes již mnohokrát kritizované, kdy muž je zdrojem financí pro rodinu a žena zajišťuje domácí práce včetně bezproblémového chodu rodiny. Tanečníci na sobě měli poměrně klasické kostýmy, nijak inovativní, působící spíše jako kostýmy z amatérských tanečních přehlídek – muž košile a kalhoty, žena kruhovou sukni a nátělník. Co však vedlo autory kostýmů k vytvoření kalhot tanečníka z velmi průhledné látky, ve kterých byly vidět nejen linie nohou, ale i spodní prádlo, aniž by to mělo v celkové tematické koncepci jakýkoli smysl, bylo pro mě velkým otazníkem.
Choreografie následně plynula v pomalém tempu bez výrazných dynamických změn až do svého konce. Veškeré jevištní dění působilo jako klasický vztah mezi mužem a ženou – milování, hlazení, procházky, hraní, ale i spory a hádky. Pokud se však objevil nějaký moment neshody, vždy byl vyřešen v onom pomalém, až bych řekl, unylém tempu. Mluvím-li o struktuře, mnohdy jsem měl pocit, že kdyby některé pohyby – nebo i celé scény – nebyly přítomné, nijak by to celku neuškodilo, možná naopak. Program popisoval choreografii jako: „(…) autorskou inscenaci o třech dějstvích, prologu a epilogu (…)“, a také jako „(...) taneční symfonii pro stárnoucího muže a ženu (...)“. Kde se však nacházela jednotlivá dějství nebo proč byla označena choreografie jako „taneční symfonie“, zdali měla mít něco společného se strukturou hudební formy nebo se jednalo o pouhý poetický popis, je taktéž velkou neznámou. V závěru kusu světla pohasla a bylo spuštěno promítání, na kterém jsem ani nerozeznal, o co se jedná. Zda to byla slova v nějaké šifře, která by vysvětlovala celé dění, také zůstalo neobjasněno.
Celá choreografie zůstala ve zcela neměnném tempu, které zapříčinilo kompletní ztrátu divákovy pozornosti – choreografie při premiérovém večeru trvala 50 minut. Význam kusu zůstal zahalen nesrozumitelným, nečitelným tajemstvím. Mé obavy vyvolané propagačním materiálem se nakonec nenaplnily, avšak monotónního tance bylo možná více, než bylo zdrávo. Z představení jsem nakonec odcházel s pocitem absolutní prázdnoty, jelikož z mého pohledu se na jevišti neudálo zcela nic, a choreografie tak vešla v absolutní zapomnění.
Psáno z premiéry 4. prosince 2014, divadlo Ponec, Praha.
Amortale Koncept a režie: Hana Strejčková
Choreografie a tanec: Jiří Lössl a Radana Kodetová
Choreografická spolupráce: Juni Endo
Taneční spolupráce: Barbora Látalová
Hlas: Miloš Horanský
Klavír: Najponk
Světlo: Robert Štěpánek
Scénografie a kostým: Hana Strejčková
Kostýmní spolupráce: Lucia Račková
Výtvarník a grafik: Martin Sausage Dohnal
Produkce: Dana Nekardová
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace