Balet Praha Junior představil nové choreografie svého repertoáru
Balet Praha Junior představil nové choreografie svého repertoáru
Soubor Tanečního centra Praha, Balet Praha Junior, vystoupil v minulém měsíci dvakrát s novým repertoárem. Oficiální premiéra čtyř choreografií se uskutečnila 30. listopadu 2014 v rámci komponovaného večera Nulová gravitace v Divadle ABC, ale v předpremiéře je mohli vidět již návštěvníci Divadla Komedie na Noci divadel 15. listopadu. Tam se prezentovala obě školní tělesa, tedy Balet Praha Junior i Baby Balet Praha. Novinky na repertoáru vznikly již v rámci Letního tanečního workshopu 2014 a vesměs pocházejí z dílny mladých choreografů. V obou večerních programech byly doplněny dalšími kusy ze stálého repertoáru.
Jaké tedy jsou novinky mladých pro mladé? Choreografie Wind-blown (Rozfoukané) Anny Jirmanové pojednává o vztazích ve skupině -náctiletých, kteří se poznávají, komunikují, ovlivňují, každý po svém. Hlavní postavou je křehká dívka, jež hledá sounáležitost v kolektivu vrstevníků, sbližuje se s jedním z chlapců a stává se postupně součástí společenství, byť někdy manipulována. Anna Jirmanová využívá na několika místech kromě soudobé hudby (Ólafur Arnalds, Nils Frahm) také mluvené slovo, které tanečníci doprovázejí pohybem, ale spíš než o mimesis jde o rozvinutí určitého impulzu, který je daný dikcí řeči. Choreografie vychází více ze současného slovníku a je rozpohybovaná do prostoru, tanečníci na sebe čile reagují a jejich civilní oděv umocňuje představu, že jde o skupinku mladých bavících se někde na ulici či v parku.
No Man’s Land (Země nikoho) z choreografické dílny Šimona Kubáně, který je stejně jako Jirmanová absolventem TCP, je dílem povážlivě vážnějším. „Země nikoho“, prostor, v němž se jeho interpreti ocitají, je temná, definovaná obrysy světel, vnímáme ji jako místo obklopené nebezpečím. Světlo je velmi kontrastní k jinak černému prostoru divadelního jeviště. Mezi tanečníky nevznikají vyloženě čitelné vztahy či zápletky, jde spíš o celkově znepokojivou náladu, která vzniká spojením minimalistické až konkrétní hudby a současného tance. V pohybovém slovníku se často objevuje vlna procházející páteří a celým tělem, je kladen důraz na vláčnost či plastičnost pohybu.
Dvě choreografie vytvořil mladý Maďar Péter Rovó. První z nich s názvem What If? (Co když?) je určena chlapcům. Scéně vévodí dřevěná krychle, jež je využívána jako objekt, podstavec, místo, k němuž se interpreti přibližují. Může být symbolem určitého bodu v čase, spíš než místem. Choreografii nejprve rozpohybují mužná sóla, jež hodně pracují i se zemí a jsou silová. Když se některý z tanečníků ocitne na pomyslném piedestalu, jako kdyby znejistěl a ztrácel rovnováhu. Jde zřejmě o příměr k životní situaci, neboť autor v programu hovoří o období, „kdy o sobě pochybujeme. Nejsou dobrá ani špatná rozhodnutí. Prostě rozhodnutí. A teprve když přemýšlíme o minulosti, pokládáme si ty správné otázky.“ Choreografie koresponduje se svým obsahem, který divák intuitivně vycítí i bez vysvětlení, ale její detaily nezůstávají dlouho v paměti.
Concerto na hudbu Edwarda Elgara, britského skladatele přelomu 19. a 20. století, vytvořil autor naopak jen pro dívky. V hudbě je patrný skladatelův zájem o barokní hudební myšlení a Rovó na ni sestavil jednoduchou a čistou koncertní choreografii, která odpovídá požadavkům studentského souboru. Spíše než technickou náročnost ukazuje jemnost interpretek, jež jsou oblečeny do delších béžových a hnědých kostýmů (choreograf si je sám navrhuje) a mají dlouhé vlasy rozpuštěny pro umocnění své ženskosti. Choreografie odplyne a nezanechá stop. Dalším číslem na programu bylo Pass-Ages (Z časů dávno minulých) Attily Egerháziho. Tento kus vytvořil na skladbu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku, jejíž jednotlivé části seskupil podle vlastního citu. Tančí v ní čtyři páry, dívky i chlapci v čistě bílých šatech, jež evokují nevinnost. Bílé kostýmy, Janáčkova hudba, taneční slovník na pomezí neoklasiky a moderního tance, to je kombinace stylově příbuzná tvorbě Pavla Šmoka, ale trpí poněkud kompoziční roztříštěností. Ne, že by jednotlivé krátké duety či sóla nebyly pohybově zajímavé, ačkoli novými kombinacemi vyloženě nepřekvapí. Práce se zažitým tanečním tvaroslovím není jistě chybou, pokud vyjádří nový obsah. Ale tady tanečníci i tanečnice především neustále přibíhají a odbíhají ze scény, je velmi málo času na vytvoření plynulejšího a soudržného obrazu, natož hloubky sdělení. Vztahy mezi jednotlivými páry zůstávají jen naznačené, stejně tak jako zůstává nedovysvětlena úloha velkého bílého okna spuštěného v zadním rohu – je to pohled do minulosti, budoucnosti, vytouženého světa? Je však třeba podotknout, že tanečníci se svých úloh zhostili se ctí a podali profesionální výkony (z části jde již o absolventy – Sabina Bočková, Tereza Hloušková a Aleš Krátký jsou členy baletu Jihočeského divadla).
Intimate Spaces (Důvěrná místa) jsou další janáčkovskou inspirací. Samuel Delvaux si pro základ své choreografie vybral fragmenty z Kreutzerovy sonáty a několika dalších skladeb. Kladu si otázku, proč mají současní choreografové potřebu tato komorní díla nevyužívat jako celek, tak jak byla zamýšlena skladateli, ale vytvářejí z nich koláže nebo vytrhují části z původní struktury. Zbaví-li se dramaturgie, již mělo hudební dílo, ztěžují tak někdy sami sobě práci s vytvořením dramaturgie pro taneční kompozici. Ačkoli nejde o skladby přímo určené k tanečnímu či divadelnímu ztvárnění, jejich struktura by mohla být naopak pro choreografa oporou... Důvěrná místa jsou tedy obrazem ze života skladatele, jenž je vyrušován a tížen vzpomínkami na ženy, které znal. Celý kus začíná humornou scénkou s tanečníkem ve velkém křesle, který bojuje se třemi ženskými postavami, jež se noří ze stínu a ostentativně zhášejí všechna světla, pod nimiž si chce číst. Následují duety, v nichž se dají vysledovat různé úrovně vztahů, kdy má někdy navrch žena a někdy muž, převládá však dojem manipulace, které skladatel nakonec v zoufalství podléhá.Závěr večera patřil choreografii Curtain up!, kterou vytvořil Attila Egerházi na hudbu Charlese Gounoda, na slavnou skladbu z opery Faust a Markétka uváděnou samostatně jako Valpuržina noc. Egerházi na ni připravil humorné taneční číslo, které stojí na naddimenzovaných gestech a grimasách spojených s prvky klasického tanečního názvosloví. Zdá se, že se zde drží svého velkého a oblíbeného vzoru Jiřího Kyliána, ale, bohužel, když dva dělají totéž, není to totéž. Kylián karikuje vrcholnou techniku, a tu zde nevidíme (což neznamená, že by členové Baletu Praha Junior nemohli umět zatančit náročnější choreografii, jen k tomu nemají prostor, tento kus staví na líbivých prvoplánových prvcích hned od začátku). Za zvednutou oponou se neskrývá sprška humoru, spíše je tu poněkud zatuchlo. Nebo je možná zbytečné uvádět v jednom večeru tolik choreografií, protože divák už je z šesti předchozích příliš unaven a nemá chuť na zábavnou tečku. Vrátíme-li se krátce k představení z 15. listopadu, připomeňme, že tehdy mladí tanečníci obou školních těles vystoupili s 19 choreografiemi a šlo o dvouhodinový program bez přestávky. Některá čísla zejména pro mladší ročníky měla charakter školních etud, což je zcela pochopitelné, TCP tuto příležitost využilo i jako určitou formu sebeprezentace. Nevím, jestli byl například záměr uvést pas de quatre malých labutí v obsazení dvou dívek, ale publikum přijalo s povděkem následující verzi roztančenou dvěma chlapci, z nichž se vyklubali závodní stepaři, nebo tutéž choreografii nasazenou (trošku krkolomně) na písničku Arethy Franklinové. Nebyly však uvedeny žádné ryze klasické variace, a to možná měly být, když ředitel konzervatoře Antonín Schneider ve svých proslovech mezi tanečními bloky tolik zdůrazňoval univerzálnost přípravy tanečníků. Podle mnoha vystoupení, jež oba soubory během roku pořádají, je stále zřejmé, že jejich specializací byl a je tanec moderní a že i budoucí profesní zařazení by tanečníci měli předem plánovat tímto směrem. Psáno z představení 15. listopadu 2014, Divadlo Komedie, a 30. listopadu 2014, Divadlo ABC. Nulová gravitace Wind-blown / Rozfoukané
Choreografie: Anna Jirmanová
Hudba: Ólafur Arnalds a Nils Frahm
Skladba: A1 + B1 (Stare – EP)
Kostýmy, scéna a světelný design: Anna Jirmanová
Premiéra: 30. listopadu 2014
No Man’s Land / Země nikoho
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Gabriel Saloman
Skladba: Adhere I, II
Kostýmy: Oldřich Anton Vojta
Scéna a světelný design: Šimon KubáňPremiéra: 30. listopadu 2014
Pass-Ages / Z časů minulých
Choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Leoš Janáček
Skladba: Po zarostlém chodníčkuKostýmy: Roman ŠolcScéna: Attila Egerházi a Vlastimil Plánička
Světelný design: Attila Egerházi
Premiéra: 23. dubna 2014
What If? / Co když?!
Choreografie: Péter RovóHudba: Michael Nyman, Philip Glass, tradicionál
Nahrávka: Michael Nyman a Kronos Quartet, tradicionál
Kostýmy, scéna a světelný design: Péter Rovó
Premiéra: 30. listopadu 2014
Concerto
Choreografie: Péter Rovó
Hudba: Edward Elgar
Kostýmy, scéna a světelný design: Péter Rovó
Premiéra: 30. listopadu 2014
Intimate Spaces / Důvěrná místaChoreografie: Samuel Delvaux
Hudba: Leoš Janáček
Skladba: Kreutzerova sonáta a koláž
Kostýmy: Evelyna Martirosyan Buglak, Mireia Agusti Ferrando a Markéta Kubíčková
Scéna a světelný design: Samuel Delvaux
Premiéra: 23. dubna 2014
Curtain up!Choreografie: Attila EgerháziHudba: Charles Gounod
Kostýmy: Markéta Kubíčková – FAMOOD
Scéna a světelný design: Attila Egerházi
Premiéra: 4. září 2011
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace