O životě a smrti s Bohemia Baletem

Oslabené zesílení (Aleš Hanzlík, Jaroslava Janečková, Tereza Szentpéteryová). Foto: Michal Hančovský.

Autor Petra Dotlačilová

Přestože ředitel Jaroslav Slavický ve svém úvodním slovu zdůraznil, že tvůrci měli kromě časových omezení zcela volnou ruku, zvláštní shodou okolností mají uvedené choreografie mnoho společného. Zabývají se životem, smrtí, lidskostí a relativitou těchto pojmů. Tato hluboká a často až ponurá témata pojali oslovení tvůrci rozvážně, bez zjednodušujících klišé, jejich díla nebyla pouze estetickou podívanou (a už vůbec ne prvoplánovou zábavou), ale skutečně mohla vést k zamyšlení.

Večer uvedla choreografie  Všichni jsme stejní, a přesto jiní, jejíž autorkou je Sylva Nečasová. Tanečnice a choreografka má za sebou stáže a angažmá ve slavných českých i zahraničních souborech (např. Béjart Ballet Lausanne, Národní divadlo Praha, PKB, Kibbutz Contemporary Dance Company) a také studium choreografie na Akademii múzických umění v Praze. Všechny tyto zkušenosti ji jistě inspirovaly k vytvoření studie o podobnosti a rozdílnosti lidí. Ztvárnění tohoto tématu napomáhá projekce obrovského měsíce, který se během choreografie pozvolna přemění v pomeranč a zpět. Tvar zůstává, ale obsah se mění, stejně jako charakter tance, který prochází různými náladami – od melancholického až depresivního úvodu po dynamické a optimističtější části za „svitu“ pomeranče.

Čtyři dívky a dva chlapci začali v jednom hloučku jako jedno tělo, postupně se ovšem objevil kanonický pohyb a jednotliví interpreti se po jednom či v párech začali oddělovat od skupiny. V samostatnějších výstupech se projevily jejich individualita a originalita. Choreografka nešetřila zajímavou partneřinou v různých kombinacích tanečníků, při níž se potvrdila dobrá technická vybavenost interpretů. Je na nich patrné mistrovské zvládnutí klasické taneční techniky, zároveň jsou ale dostatečně flexibilní i pro současnou choreografii, která dává vyniknout jejich osobnostem. Choreografie Sylvy Nečasové je kvalitním dílem, v němž se spojuje zajímavá práce s pohybem a muzikálností autorky, i když některé vybrané skladby jsou přece jenom v tanci dost často používané. Originálností ve volbě hudebního doprovodu ovšem nevynikali ani ostatní choreografové večera. 

Závažnější a více ponuré téma si pro své dílo vybral absolvent Tanečního centra Praha a tanečník na volné noze Šimon Kubáň. Jeho Oslabené zesílení je jakýmsi milostným trojúhelníkem mezi dvěma milenci a smrtí. Jako text do programu si mladý autor zvolil citaci ze hry Williama Shakespeara, ve které muž popisuje, jak hnusný a zlý je svět a jak rád by z něj konečně odešel, nebýt milované dívky, která by v něm pak zůstala sama. V tanci jsme viděli mladý pár v podání Jaroslavy Janečkové a Aleše Hanzlíka, oba v černých pytlovitých kalhotách (a dívka v tělovém topu), a třetí postavu celou v černém, s nabíleným obličejem (Tereza Szentpéteryová), která představovala smrt. Ta pomalu kráčela po scéně a autoritativně zasahovala do vztahu mezi partnery. Někdy je nechala tančit spolu a jen je zpovzdáli pozorovala, jindy se ujala jednoho z nich, či dokonce se jim doslova pletla pod nohama, až z jejich společného pohybu vzniklo znepokojivé trio plné napětí. Tanec byl velmi současného rázu, se zajímavými kontaktními pasážemi a odvážnými zvedačkami (především Jaroslava Janečková se projevila jako velmi silná dívka, která bez sebemenšího zachvění zvedala oba své kolegy). Po několika „soubojích“, v nichž byly síly zdánlivě vyrovnané, smrt přece jenom zvítězila a odvedla si muže kamsi do jiného světa. Choreograf se s tématem lásky a smrti vypořádal neotřelým způsobem. Scéna zůstávala velice temná a postavy jakoby za sklem, jejich výraz byl soustředěný, téměř v transu, ale bez patetického přehrávání.

Jediný odhelčený kus, Hommage à la vie neboli Pocta životu, představila francouzská choreografka Bérangère Andreo. Tato zkušená autorka působila jako tanečnice v několika souborech po celé Francii (především Jeune Ballet Méditerranéen) a s Taneční konzervatoří choreograficky spolupracuje již od roku 2005. Její dílo bylo takovým radostným výkřikem o tom, jak je život krátký, a proto je třeba si vážit každého dne. Obsah byl velice čitelný díky použitým textům, které zazněly na začátku anglicky a na konci česky. Při úvodní citaci textu Richarda McDonalda vystoupil na jeviště sám pan ředitel Jaroslav Slavický, kterému choreografka svěřila pantomimickou roli, v níž převáděl do řeči těla vyprávění recitované Vlastou Žehrovou. Po jeho výstupu vyběhlo na jeviště šest tanečníků v lehkých kostýmech z bílých a béžových (až průsvitných) materiálů, aby předvedli veselé neoklasické variace ve stylu George Balanchina. Tanec to působil velmi odlehčeně až vzdušně, přitom ale obsahoval náročné technické prvky a partneřinu. Interpreti měli opět příležitost blýsknout se svou klasickou technikou. Za nimi přitom probíhala projekce spojených rukou, rodin a šťastných úsměvů, což už trochu hraničilo s patosem. Na konci choreografie se na jevišti opět objevil pan ředitel a v závěrečné póze nad svými žáky zvedl paže v symbolickém ochranném i vítězném gestu. Nic pro cyniky, ale sentimentálnější povahy mohlo toto dílko i dojmout.

Poslední choreografii večera Vnuknutí vytvořila dvojice mladých českých tanečníků Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar. Tito dva spolužáci z Taneční konzervatoře hl. m. Prahy začali společně tvořit již ve škole a několik jejich humorných prací jsme mohli vidět při závěrečných koncertech konzervatoře v předešlých letech. Tentokrát se i oni pustili do poněkud vážnějšího tématu a také svůj záměr vyjádřili v programu citací, a to z Chaplinova filmu Diktátor.  Devět tanečníků se na jeviště prodralo skrze vzdouvající se igelitovou stěnu, jako by se přes tenkou membránu dostali do nového světa. Jejich nesourodé až deformované pohyby se postupně synchronizovaly v jednotný slovník, tato křehká jednota se ovšem stále rozpadala na menší celky. Choreografická práce se skupinou se svými shluky, řadami a kanonickým pohybem místy připomínala první číslo večera, což byla ale jistě čistá náhoda. Vnuknutí se zpočátku zdálo skutečně spíše okamžitou inspirací, než aby obsahovalo nějaké silnější sdělení. Mezi elektronickými rytmy ovšem začaly zaznívat útržky nahraného proslovu, až nakonec tento proslov – ona citovaná pasáž z Chaplinova filmu – zazněl v celé délce, za doprovodu naléhavé gestikulace všech devíti tanečníků. Jako jeden muž ilustrovali interpreti svými pohyby krásnou řeč o rovnosti, svobodě a lidském pokroku a proti válce, bídě a nenávisti. Jejich výraz a nasazení přenesly toto sdělení skutečně přesvědčivým způsobem, až diváky mrazilo v zádech.

Sázka na mladé choreografy se vyplatila. Společně vytvořili kvalitní a zajímavý program většinou ve stylu současného tance, který určitým způsobem reprezentoval mladou českou choreografii. V tomto směru ze zřejmých důvodů vybočovalo pouze dílo Bérangère Andreo, která tvoří ve stylu neoklasiky, a také nálada její choreografie byla na náš vkus až příliš pozitivní. Zdá se totiž, že v české tvorbě v současnosti převažují vážnější kusy odrážející složitou dobu, v níž žijeme.