Neviditelné světy tanečnic
Nový projekt Faith, uváděný pod hlavičkou souboru Tantehorse, je společnou prací Miřenky Čechové a Andrey Miltnerové. Snaží se a dává nahlédnout do křehkého světa tanečnic. Už v jedné ze svých předchozích inscenaci S/He is Nancy Joe Čechová ukázala, že se nebojí vybírat nonkonformní náměty. Odvážně a bez skrupulí tehdy otevřela otázku změny pohlaví – hledání ztracené identity v odcizeném těle, které má své touhy, přání a strach z toho, když se to, co cítí uvnitř, stane skutečností.
Zneklidňující byla již samotná fyzičnost Miřenky Čechové – když stála, působila jako muž, jakmile se hýbala, byla ženou – její pohyb se zdál měkký, ladný až kočičí, jemně plynuly její paže a měkce našlapovala chodidla. Využívala širokou škálu dynamických proměn, neodmyslitelně spjatých s nápaditou videoprojekcí. Intenzivně jste mohli vnímat tu tělesnou a duševní rozdvojenost, s níž se tu bojovalo – bojištěm se stalo tělo tanečnice, které se vzpouzelo a chtělo být někým jiným, než je. Čechová tento vzdor prožívala s mrazivou autenticitou. Představení obsahovalo dokonale promyšlené detaily, jeho preciznost a originalitu ocenil časopis The Washington Post, když ho zařadil mezi nejlepší počiny roku 2012 v kategorii Best of Dance.
Ani ve své produkci Faith se Miřenka Čechová nezaobírá ničím snadným. Opět tu otevírá skryté vnitřní, drásající pochybnosti – tentokrát tanečnice. Inspiračním zdrojem se pro ni stala Taťána Juřicová, která byla primabalerínou pražského Národního divadla. Čechová byla její žačkou na pražské taneční konzervatoři a sebevražda její profesorky v roce 2002 se jí hluboce dotkla. V tragickém osudu spatřuje Čechová silné paralely s vlastními prožitky. Proto se jméno Taťáni Juřicové objevuje v programu, z něhož se mohou dočíst ti, kdo ji neznali, výčet jejích rolí a ocenění. Sama jsem zažila Taťánu Juřicovou jako aktivní tanečnici, její projev a vzhled byl nezaměnitelný – už její výška jí neumožňovala splynout se sborem a její výkon i vzhled v sobě nesly zvláštní oduševnělost. Není divu, že ani Čechové se nevymazala její osobnost z paměti a stala se styčným bodem nové produkce, jejíž název Faith nabízí, asi záměrně, více výkladů – může se jednat o víru, důvěru, krédo, upřímnost, poctivost, ujištění, úmysl i vůli, tedy pojmy, které nakonec interpretky kusu samotného hledají, nacházejí i ztrácí.
Palčivá existence těl
Už od prvního okamžiku je zřejmé, že Čechová se jako choreografka a interpretka v jedné osobě rozhodla odkrývat také svou třináctou komnatu. V programu otiskla úryvky ze svých deníkových zápisků dosud schované v šuplíku; mimo jiné píše o úzkostech – tepu, studu, špeku, břichu, nehtech, vině, krvi a křiku. Stojí na scéně zády k publiku, oblečená do černobíle pruhované bundy, v bílých kalhotách – pohybuje se na bílém baletizolu, projekce na horizontu ukazuje bílé kachlíčky. Slyšíme zvuky ulice, tanečnice se nachází v čistě bílém, sterilním světě, zcela odstřižena od reality. Vypadá jako vězeňkyně zajatá ve vlastním těle a mysli a éterem znějí slova: „…toto není příběh o Taťáně Juřicové, která ukončila život sebevraždou, ale je to má výpověď, abych ji sama nespáchala.“
Hladké bílé kachlíčky praskají a mění se v drsnější struktury. Čechová se svléká a 
zůstává ve spodním prádle a je najednou ještě více zranitelná. Pomalu zvedá paže do stran a začíná se ostentativně dotýkat svého těla, jako by se chtěla ujistit o jeho palčivé existenci. Trhavé pohyby střídají prudké pády – a právě okamžik, kdy Čechová leží na zemi, je pro ni chvílí, kdy tělo povoluje a mohlo by i vzlétnout stejně jako spadané listí na zadním plátně.
Hned vedle, vlevo, se rozsvěcuje tmavý prostor, na černé polici leží bezvládné tělo druhé tanečnice Andrey Miltnerové. Pomalu začíná prozkoumávat prostor nohama a sesouvá se na zem, vypadá jako bezútěšná loutka v poněkud zvetšelé, vyztužené tylové sukénce. Odráží se lokty a posouvá se po podlaze celým tělem vpřed, zatímco její druhé „já“ – tedy Miřenka Čechová – se sune ve stejné pozici vzad. Miltnerová je baletka, která si stoupá k tyči a cvičí jako stroj – stále dokola poslušně opakuje port de bras a počítá. Do úmoru opakované one, two, three, four, five, six, seven, eight nemá konce, až nakonec tanečnice umdlévá vyčerpáním. Baletka se v sále pohybuje jako stroj, od pózy k póze, ztrácí pojem o čase, o svém těle, opakovaně se hroutí a končí v krkolomné pozici. Není snadné zbavit se křeče a začít otáčet jakousi širší pojízdnou kladinou. V tento okamžik do tmavého prostoru vstupuje Čechová a chytá otáčející se stroj na druhém konci. Dvě ženské postavy až příliš zdlouhavě chodí dokola, několikrát padají a zůstávají ležet (na „kladině“ nebo pod ní), aby vzápětí povstaly a pokračovaly.
Hledání ztracené rovnováhy
Když se Čechová vrátí do svého bílého útočiště, neustává ve svém snažení najít pro sebe osvobozující momenty; není však schopna se oddat volnému pohybovému plynutí. Zůstává zatavená a zatuhlá v arabeskách, port de bras a přemisťuje se po pološpičkách snaživě jako správná balerína a její potácivý stín se odráží v pozadí – je tak prázdný a temný.
Čechová spočívá na zemi a Miltnerová leží na polici, kam se mezitím vrátila. Krátce se odvinou synchronní frenetické pasáže, kdy se ruka tanečnic dotýká postupně lehce hlavy, trupu, loktu, břicha – částí těla, které jsou hlasitě anglicky vyjmenovávány.
Na scéně se vedle sebe ocitají dva paralelní světy – reálný svět umělkyně podléhající každodennímu drilu a souběžně s ním tu máme těžko uchopitelné vnitřní chmury, prostor plný pochyb a marného hledání ztracené rovnováhy. Čechová se pohybuje ve výrazných pohybových kontrastech, pomalé pohyby jsou nečekaně rychlé, tanečnice je zmatená, chodí vyplašená jako ztracené zvířátko po čtyřech, škubá sebou, lopotně se plazí a nedokáže se zbavit své ztuhlosti a volně postát, stále se jí podlamují nohy. Stává se zajatcem svého vlastního těla, z něhož není úniku. Nebo přesněji v případě Taťáni Juřicové nebylo… A vlnící se traviny se mění na suchý mech. Performerky stojí otočené zády do obecenstva, potrhaná Miltnerové balerína vypadá jako zvadlá květina. Vidíme pohupující se záclony, ozývají se zvuky ulice jako na počátku, zní výčet Juřicové rolí a náhle se scéna propadá do tmy. Je konec…
Představení Faith otevřelo pro mnohé diváky dosud jen tušené strasti kariéry tanečníků a připomnělo smutný příběh Taťáni Juřicové. Miřenka Čechová svou výpověď podpořila výraznou vizuální argumentací, která občas vytěsnila tanec do zcela nenápadných poloh. V některých momentech tělo Čechové snímalo promítané obrazové sekvence a stalo se součástí daného okamžiku. Bylo to vždy jen na krátko a propojení s filmem nikoho nezlákalo k výraznějším tanečněoptickým konfiguracím.
Miřenka Čechová spolu s Andreou Miltnerovou nastudovaly vizuálně promyšlenou inscenaci. Zaplnit více než hodinovou plochu tak subtilním, bolestným tématem může být i zrádné. Není totiž snadné udržet divákovu pozornost a získat jeho pochopení pro pohybová repetování a koncentraci na emoce zachycované v tělesném prožitku. Ne každý je schopen a ochoten se nechat unést jistou beznadějí, kterou nám Čechová s Miltnerovou ukázaly. Bylo by přece jen pošetilé a smutné se smířit s tím, že tanečnice pouze trpí. Někdy mohou zažívat i pozitivní stavy, snít mámivé sny a lze jen doufat, že stejně jako obě zmíněné interpretky/autorky nacházejí ve svém konání nejen kázeň, ale také víru a radost.
Psáno z premiéry 17. února 2014, divadlo Ponec.
FaithKoncept, režie a video: Miřenka Čechová
Choreografie a interpretace: Miřenka Čechová, Andrea Miltnerová
Hudba: Bohren und der Club of Gore
Sound design: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Scéna: Tantehorse
Kostýmy: Judy Hansen
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 1x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze