„Na scénu“ je zvolání, které divadelníci používají před začátkem představením, aby svolali účinkující na jeviště. Attila Egerházi ho použil jako název premiérového triptychu v Českých Budějovicích a pojmenoval tak i svůj úvodní kus, ve kterém se snaží zachytit trému, očekávání, napětí i zmatky, které v divadle panují téměř před každým představením.
Před červenou oponu spuštěnou na jevišti vbíhají tanečníci a s chutí se pouštějí do tanečních kombinací, které nezapřou svého autora. Egerházi tentokrát rozehrává rozvernou taneční podívanou, která má pobavit diváky. Duety střídají sóla a sborové pasáže nesou výrazné rysy svého tvůrce - nelze přehlédnout kyliánovsky laděné variace. Tuto výraznou inspiraci nezapřou ani černé trikoty s prodlouženou nohavičkou, které jsou také pro Kyliánovy balety příznačné. Pohybových skečů zaregistrujeme méně, zato na tvářích interpretů často vidíme přehnané úsměvy, které občas suplují absenci pohybově vtipných situací. Tanečníci bez problémů zvládají složité partnerské proplétání, kdy akademické pózy jsou „narušovány“ protaženými či lomenými pažemi, nárty a dalšími prvky přinášející do pohybového toku více vzruchu a gestické bohatosti. V závěru pak padají na scénu šaty, které si začínají, po předešlých tanečních eskapádách, všichni účinkující kvapně oblékat. Odlehčenou atmosféru vhodně dokreslují tóny Valpuržiny nociCharlese Gounoda.
Ve druhé části večera se setkáváme s tématem, které se dotýká nejednoho z nás. Mário Radačovský odkrývá ve svém duetu Susan niterné drama ženy bojující se zhoubnou nemocí - rakovinou. Dlouhé, světlé splývající šaty zvýrazňují štíhlou muskulaturu Lindy Schneiderové, zachycující vnitřní zanícení, s nímž se vzpouzí proti přítomné smrti. Tu zde zosobňuje Zdeněk Mládek. Jeho postava celá v černém kontrastuje s krémovou barvou šatů jeho sokyně. Ta působí křehce, zranitelně, ale hrozbě konce vzdoruje razantně a odhodlaně. Na moment spočine bezvládně ležet v náručí svého partnera – smrti, aby se za chvíli vzepřela jeho obětí. Radačovskému se podařilo zachytit těžké momenty, kterými musí jeho hrdinka procházet, našel pro ně věrohodné gesto a sugestivní tělesné vypětí. Silným okamžikem jsou chvějící se ruce tanečnice, která stojí nehybně, paralyzována snad strachem či bolestí. Zprvu rozpuštěné vlasy zakrývá tanečnice černým šátkem (často schovává padající vlasy nemocných) a rozehrává svůj tanec se smrtí. Zatím z něho vychází vítězně… a v závěru duetu opět pohazuje hřívou dlouhých kadeří.
Radačovský zachycuje v Susan nejen svou osobní zkušenost, ale také příběh své přítelkyně. Jeho zpověď vychází z intimního prožitku, z něhož vychází niterně se proměňující taneční struktura – je plná sebereflexivních obrazů, baladických i tragických vidin stejně jako doprovodná píseň z vrcholného Mahlerova cyklu Písně o mrtvých dětech na slova německého baladika Friedricha Rückerta (Ich bin der Welt abhanden gekommen).
Triptych uzavírá „taneční humoreska“ Rozladěné od A. Egerháziho s hudbou. Nevyladěné mohou být partnerské vztahy i jedinci zmateně hledající svou identitu. A tak zde tanečníci mají černé sukně či červené krinolíny a tanečnice zase kravaty a kalhoty. Ženy se pokoušejí získat dominantní postavení, dychtivě pronikají do prostoru a přenášejí v náručí své protějšky, chtějí svůj vzdor vykřičet, ale vidíme jen otevřená ústa nevydávající ani hlásku. Osamělý muž v bílých trenýrkách zase nachází sebe sama, až když si obleče růžové šaty - předtím vyhrává své rozpaky Péter Rovó v herecky zdařilé akci.
V Rozladění se Egerházimu podařilo zachytit vtipné momenty rozličných partnerských střetů a individuálního tápání za hudebního doprovodu chytlavých písňových šlágrů. Ty dobře pasují s choreografií, která zásadně nepřekvapuje, přesto pobaví. Navíc tanečníci jsou po čtyřletém působení Egerháziho ve funkci uměleckého šéfa baletu v Českých Budějovicích na jeho způsob práce navyklí. Egerházi si je vychoval dle svých představ – v uváděných titulech opustil tradiční akademickou techniku, do které vnesl nové impulsy ať vlastní či přejaté. Rád sice opakuje osvědčená pohybová schémata, které použita v různých kontextech mohou postrádat účel a opodstatnění. To ale nic nemění na faktu, že tanečníci Jihočeského baletu se zásadně přiblížili k současnému tanci – a ten stále nabízí způsoby tanečního tvarování, které doposud nevyzkoušeli.
Na scénu! Choreografie Attila Egergázi. Hudba: Charles Gounod/Faust Walpurgi‘s Night. Scénografie, kostýmy, světelný design: Attila Egerházi
Susan Choreografie Mário Radačovský Hudba: Gustav Mahler / Ich bin Welt abhanden gekommen Kostýmy, světelný design: Mário Radačovský
Rozladěné Choreografie: Attila Agerházi Hudba: Begin the Beguine, It´s now or never, Something Stupid, Quizas Quizas Quizas Scénografie a světelný design: Attila Egerházi Kostýmy: Samiha Maleh
Premiéra 19. dubna 2013 v Jihočeském divadle
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?