Název nového večera Mysterium času odkazuje ke stejnojmenné skladbě Miloslava Kabeláče, která zní až v samém závěru. Bohužel rozhodnutí dát tuto choreografii Hany Polanské Turečkové jako finální se neukázalo příliš šťastné. Její autorka již ve svých předešlých pracích inklinovala k taneční abstrakci zasazené do originálního výtvarného designu. Nejinak je tomu i v její nejnovější studii, v níž se věnuje filozofickým otázkám o smyslu života, jeho zrození, zániku a hloubce vesmíru. Toho všeho se ve své práci chtěla dobrat, ovšem jistě dobře ví, že v tomto ohledu ji už mnozí předešli.
Jen při letmém poohlédnutí do taneční historie scénografický návrh Vladimíra Houdka těží z hnutí moderny (namátkou Bauhausem oceňovaného Triadického baletu Oskara Schlemmera), taneční pojetí v lecčems připomíná kreace Alwina Nikolaise či Philippa Découfléa. Žádnou novinkou není ani analyzování pohybu, o něž se autorka pokouší. To detailně zaznamenal Rudolf Laban, jenž ukázal škálu pohybových dynamik do počátku 20. století nepojmenovaných a nevyužívaných.
Ztraceno v prostoru a čase…
Hana Polanská Turečková se ve svém nejnovějším projektu vzdává jakékoli rafinovanější invence, vystačí s minimem pohybů, kterým se snažila dát intelektualizující náhled, kdy sází i na výrazný scénický návrh. Těžko se však lze v choreografii dohmátnout předkládaných úvah.
Dvojice tanečnic v tělových trikotech, v maskách připomínajících dobu faraonů, vlní svými boky a odlézá ze scény jako zvířátka po čtyřech. Poté se přikutálejí další tanečníci jeden po druhém, stočeni do kozelce, protáčí se na kolenou. Mají na sobě přiléhavé celotrikoty s černobílými grafickými vzory, na hlavách kukličky. Pěkně se tu převalují a čas se poněkud vleče, když pohybové impulzy pomalu putují tělem, roztěkaně z jedné části těla do druhé.
Takto probíhá zkoumání časoprostoru, na něž se choreografka odvolává, a vy jste nuceni se smířit s tím, že se v podstatě nic moc neděje. Jen jakási prostná cvičení, na hony tanci vzdálená, která svou prostoduchostí (i když pravděpodobně záměrnou) až nudí. Navíc pokud by choreografka důkladně rozvinula kategorie času a prostoru definované Labanem, musela by dospět k podstatně sofistikovanějšímu výstupu. Vždyť obě jmenované kvality (tzv. efforts) obsahují další kvalifikaci spočívající v určení kontrastního provedení ve fyzickém projevu.
Třicetiminutová produkce se ovšem vleče bez vzruchu a dynamických proměn, i když se sedm tanečníků po drahné chvíli rozbíhá. V druhé půli přichází na řadu rekvizity – dva muži mají na rukou nasunuté kužele a všelijak s nimi šermují. K těm opravdu „nezapomenutelným“ okamžikům patří opakovaná vazba krok, sun, krok a dvě zapíchnutí kuželů do podlahy. O podobné pikanterie tu není nouze. Záhadou také zůstává, proč se během produkce na chvíli na horizontu odhaluje černobílá geometrická abstrakce, přičemž dění na scéně zůstává neměnně fádní.
Dvě tanečnice se posléze ocitají uvězněny v pevných sukních, přesouvají se po scéně a stroze kmitají svými pažemi, ačkoli hudební předloha dramaticky vře. V samém finále leží uprostřed scény bezvládné tělo tanečnice vysoukávající se pomalu z kostýmu; jeho rukávy zandává pod svá chodidla a pružnou látku různě natahuje, nakonec obnažena (jen ve spodních kalhotkách) odkráčí ze scény. Dočkali jsme se kýženého konce. Pokus Turečkové „o sdělení nesdělitelného“ je dosti nestravitelný a při pohledu na něj jsem propadla pochybnostem o jeho (ne)smyslu.
Negativní pocit z Mysteria času může přebít dvě předchozí choreografie večera, které pokud by byly zařazeny až po něm, nemuseli byste odcházet mysticky udoláni Turečkové počinem. Na rozdíl od ní Ondřej Vinklát a Marek Svobodník ve svých produkcích nechávají interprety Pražského komorního baletu opravdu tančit.
…nalezeno v zrcadle a za dveřmi
Ve Vinklátově Teď2 se zdvojuje vnímání lidské existence a přítomnosti okamžiku v zrcadle. Před ním stojí Jitka Tůmová a krouží vypjatými pažemi. Za druhým zrcadlem se choulí na zemi Patrik Čermák. Dvojice se setkává: tanečnice stojí před a tanečník za lesklou plochou, v níž se vzhlížejí každý ze své strany. Jejich vytrčené ruce se spojují na hranách rámu, tanečnice obloukovitě přebíhá a dvojice tančí svůj duet v duchu contemporary dance v souladu se soudobou kompozicí Marka Pavlíčka. Tanečníci sklouzávají po zemi, výrazně probíjejí prostor v partnerských průpletech, kdy tanečnice prolétá nad zemí. Jen škoda, že pohyby tanečníků nedokresluje lehoučká látka kostýmů. Jsou totiž oblečeni do bílé košile a krátkých šatů z nařaseného, ztuhle vypadajícího materiálu, které nejsou ničím vynalézavým ani slušivým.
Když se zrcadla k sobě přiblíží, průhledy jimi se znásobí. Vinklátovi se daří umně rozvíjet předivo své choreografické kompozice, dává jí proměnlivou dynamiku; jeho duet žije energií předávanou dotyky tanečníků, kde vynikají průniky páru do prostoru.
Dramaturgickým kontrastem večera je pak choreografie Marka Svobodníka, který nastudoval Chvilku poezie coby černou taneční grotesku na motivy básně Edgara Allana Poea Havran (The Raven doslova Krkavec). Tanečnímu pojetí předchází film Nevermore (čili Už víckrát ne), neboť toto slovo je v básni odpovědí na všechny otázky. V doprovodném snímku, v němž se recituje nejznámější báseň romantismu v podání Jana Hájka, se tři ženské postavy v černých fracích pohybují na petřínské stráni a kamera zabírá pohledy na Pražský hrad (film připomíná svým zpracováním Laternu magiku šedesátých let). Samotný scénický tvar má pak podstatně zdařilejší zpracování.
Báseň je psána v ich-formě, lyrickým subjektem, vypravěčem, je osamělý muž, kterého tu tančí mondénně vyhlížející Igor Vejsada, jehož červené jojo, s nímž si hraje, zlehčuje znepokojivost situace. V předloze Poea je hrdina trýzněn horečkou a hlavně mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Lenoru. Je pronásledován svými představami a o půlnoci ho vystraší šramot – ukáže se, že původcem podivných zvuků je havran, který v básni vletí do pokoje a zneklidňuje muže svou záhadností. Ve Svobodníkově choreografii naladěné na strunu současného tance se na scénu dostávají tři tanečníci-havrani v trefně vyvedených kostýmech, s cylindry na hlavách, s dlouhými černými prstíky rukavic vypadajícími jako ptačí pařátky. Prolézají přes pružné popruhy tvořící výplň trojích dveří a zase v nich mizí. Stupňující neklid a paniku, které hrdinu pohlcují, transformuje Svobodník do hororově laděné zpovědi s humorným nadhledem.
Dobře namíchaná koláž skladeb Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma vystihuje vážnou i úsměvnou stránku zachycených výjevů. Do pokoje proniká i zemřelá dívka Lenora, stojící na ramenou havranů, kteří s ní pronásledují jejího milého. Vejsada se smrtelně bledé krasavici snaží uniknout, v závěru zůstává sám s černou rukavicí v ruce – jeho smutky, stíny havraních křídel, nikdy neodletí z jeho duše, prostě nevermore…
Premiéra Pražského komorního baletu přinesla zřetelný sjednocující dramaturgický záměr navazující na jeho tradici. Je jím hudba českých skladatelů v choreografiích nastupující generace domácích umělců (tím kdysi soubor žil a bodoval i v zahraničí). Jejich taneční podoba má kolísavou intenzitu, naznačuje však zřetelnější směřování k současnému tanci, pro něž je třeba doladit i samu interpretační základnu, aby soubor čitelněji zasahoval svými produkcemi do tanečního dění u nás.
Psáno z premiéry 18. prosince 2016, Divadlo na Vinohradech.
Mysterium času
Teď2
Choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: Marek Pavlíček
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Pavel Knolle a Ondřej Vinklát
Scéna: Valentina Hejdová
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Nevermore
– krátký film
Námět a scénář: Marek Svobodník
Režie: Marek Svobodník a Martin Svobodník
Kamera a střih: Martin Svobodník
Make-up: Mathias Deneux
Báseň namluvil: Jan Hájek
Překlad: Miroslav Macek
Nahrál: Jan Plíhal
Chvilka poezie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek a Bedřich Nikodém
Hudební koláž: Marek Svobodník
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle a Marek Svobodník
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Mysterium času
Choreografie: Hana Polanská Turečková
Hudba: Miloslav Kabeláč a Jan Bubák
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy a scéna: Vladimír Houdek
Realizace kostýmů, masek a scény: Klára Vostárková a Karel Vostárek
Světelný design: Jakub Sloup
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace