Miniatury ND aneb tanečníci sobě
Balet Národního divadla již mnoho let pravidelně organizuje složené večery s názvem Miniatury. Po vzoru slavných baletních šéfů, jako byl John Cranko či Jiří Kylián, tak dává Petr Zuska svým tanečníků jedinečnou možnost vyzkoušet si kromě interpretace i choreografické řemeslo. Během několika let se tak v souboru vyprofilovalo hned několik osobností, které nastoupily nadějnou choreografickou dráhu, jako například Hana Turečková, Zuzana Šimáková, Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka a další. Někteří z mladých choreografů stále působí v baletním souboru, jiní se vydali cestou nezávislého umělce.Během poslední sezóny se baletní soubor značně rozrostl nejen o české, ale i o zahraniční tanečníky, a tak se objevily i nové osobnosti, které v sobě začínají objevovat touhu po autorské tvorbě. Jak těmto „nováčkům“, tak jejich zkušenějším kolegům byly určeny květnové Miniatury na Nové scéně. Ve dvouhodinovém programu o dvou částech se představilo mnoho kratších a velmi různorodých kusů, žánrově byl tento večer až překvapivě pestrý. Stylově se choreografové pohybovali od čisté neoklasiky až po současný tanec a tančilo se dokonce i na metal. První část patřila, s výjimkou poslední choreografie, sólovým výstupům a jednomu duetu.
Právě neoklasickým duetem s názvem Sakura v choreografii Zuzany Šimákové byly Miniatury zahájeny. Velice čisté provedení a dokonalá technika interpretů Radky Příhodové a Adama Zvonaře byly ztělesněním krásy japonské květiny. Choreografka oblékla tanečnici do lehounkých šatů, které na ní vlály při každém pohybu, vzdušného dojmu docílila rovněž použitím špičkových střevíců. Partner tanečnice byl oblečen do jednoduchých bílých kalhot a oba se k sobě svými vysokými štíhlými postavami velice hodili. Tanec se nesl v čistě neoklasickém duchu, kterému nechyběly technicky náročné prvky ani zvedačky, ve kterých vynikly dispozice interpretů. Následovala tři kratší sóla. V prvním se předvedl mladý italský tanečník Gianvitto Attimonelli, který až do loňské sezóny působil čtyři roky v Národním divadle Brno. Absolvent baletní školy při La Scale vystoupil s choreografií Popoff, na které spolupracoval se svým kolegou Riccardem De Nigris a uvedl ji již dříve v Brně. Krátký opus na skladbu italské hudební skupiny Faraualla se soustředil na charakter a schopnosti interpreta/choreografa, oblečeného do značně neformálního kostýmu, podobného spíš tréninkovému úboru. Vzhledem k celkem vtipnému hudebnímu doprovodu by ale jistě bylo možné vložit do choreografie více energie i humoru.
Nobilissima Jiřího Horáka byla sólová variace vytvořena doslova na tělo tanečnici Alici Petitové. Jak naznačuje průvodní slovo v programu, choreografa fascinuje postava a zejména paže této tanečnice, a proto se v kompozici jejího sóla zaměřil především na jejich pohyby, které byly vznešené, pomalé a ladné. Aby nic nerušilo dojem z jejího těla, zvolil jednoduchý bílý obepnutý kostým. Proto se jevila jako celkem nadbytečná výrazná projekce barevných vitráží, druhý motiv pomalu rozvíjejících se květů
zase zbytečně rozptyloval pozornost diváka. Jako hudební doprovod si Horák zvolil operní árii Georga Friedricha Händela.Jako poslední uvedl svou choreografii s výmluvným názvem Just Solo Viktor Konvalinka. Skromně pojatá variace na hudbu anglického zpěváka Seala byla malým monologem, tlumené osvětlení a tmavý kostým interpreta přispěly k vytvoření téměř intimního prostoru. V něm se tanečník se svým výrazným jevištním zjevem a otáčecí židličkou rozhodně neztratil.
Jedním z nejpodivuhodnějších děl večera byly neoklasické B SUITES. Jejich autorem byl mladý francouzský tanečník Benjamin Husson, absolvent baletní školy při pařížské Opeře, který do souboru přestoupil tuto sezónu ze Státní opery. Časově celkem rozsáhlá choreografie měla být zřejmě jeho poctou slavnému Georgi Balanchinovi. Na nezkušeného tvůrce to byl ovšem počin dosti odvážný, stejně tak jako výběr hudby a práce s ní. Tančilo se totiž na Gershwinovu Rapsodii v modrém (z nahrávky), která byla zhruba ve dvou třetinách přerušena Debussyho skladbou Clair de lune. Tato adagiová část suity byla pojatá jako lyrický duet Louise Corpechot a Adama Zvonaře a skladbu hrál naživo klavírista Petr Tomeš na staré pianino, které změnilo Debussyho nádhernou hudbu k nepoznání. Je na uváženou, zda by se v případě, že není k dispozici odpovídající nástroj, nemělo přistoupit raději k nahrávce, stejně jako tomu bylo u Rapsodie. V B SUITES vystupovalo pět tanečnic na špičkách a v klasických balerínách, doprovod jim tvořili tři tanečníci. Cílem Hussona bylo zřejmě vytančit každou notu skladby. Faktem je, že muzikálnost mu upřít nelze, ovšem otrocké následování melodické struktury činilo choreografii příliš popisnou a také to přivádělo tanečnice často do nesnází. Celkově toto dílo působilo poněkud „školně“ a hodilo by se možná lépe pro studenty konzervatoře, než pro vyspělé tanečníky. Po přestávce čekaly diváky ještě čtyři choreografie, tentokrát již čistě v moderním duchu.
Přesně včas byl název nové choreografie Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara, nových nadějí pražského baletu. Snad jejich první vážná společná práce působila jako jedna z mála dojmem skutečného choreografického díla hodného scény, na které bylo uvedeno. Na Schubertův kvartet Smrt a dívka zkombinovaný s elektronickými zvuky vytvořili velmi zajímavou a dynamickou choreografii: úvodní sugestivní duet Vinkláta a Pechara byl vystřídán nástupem křehkých dívek (Kristýna Němečková a Aya Watanabe) a následně celé skupiny. Práce se skupinou byla promyšlená, jednotliví interpreti tančili každý svůj part, pak se najednou jejich pohyb sjednotil. Jeviště bylo zaplněno jejich krásným pohybem a divák nevěděl, kam dříve s očima. Zajímavá byla rovněž scénografie, jednoduchá a přitom tak účinná: po zemi byly rozeseté malé lístečky, nad hlavami měli tanečníci „nebe“ v podobě konstrukce s pohybující se světlou látkou a osvětlení bylo tak komorní, že se jen lehce otíralo o těla interpretů. Dílo působilo skutečně uceleně a tanec spolu s hudbou vytvořily na scéně sugestivní atmosféru.
Jako další se představil mladý člen sboru Jan Adam. Trio s názvem Anytime, ve kterém vystupoval sám autor a dvě tanečnice, znázorňovalo milostný trojúhelník, ve kterém byla jedna žena znázorněna jako mužova přítěž, druhá zase jako vysněný cíl touhy. Stůl a tři knihy byly rekvizitami choreografie Zuzany Šimákové a Jonáše Dolníka. Read Air je dílo o čtení a o tom, co pro nás knihy představují: „Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí, aby zapomněli...“ A tři tanečníci zde čtou skutečně pořád: vsedě, ve stoje, v leže, v tanci, vzhůru nohama, ve vzduchu, v objetí... Choreografové si pohrávají s motivem čtení knihy na všechny možné způsoby a vznikají tak velice zajímavé až překvapivé momenty. Pohyb se soustředil především kolem stolu v předním rohu jeviště, kde se na malém prostoru odehrávala většina choreografie. Tento prostor opustili pouze při duetech nebo při sólovém výstupu, které byly vystavěny stále na podobném principu. Skladby Asafa Avidana s převažujícím klavírním doprovodem odpovídajícím způsobem podkreslily meditativní charakter díla a diváci se mohli nechat unášet příjemným plynutím hudby a pohybu. Read Air patřilo bezesporu k tomu nejlepšímu, co letošní Miniatury nabídly.
Na závěr večera byla uvedena choreografie se záhadným názvem ND3 nového člena souboru Marka Svobodníka, který do Prahy přišel z brněnského
Národního divadla. Dílo pro osm tanečníků a jednoho Francouze (Mathias Deneux), odlišeného od ostatních růžovým tričkem. Hlasitá hudba metalové kapely Ministry a černé kostýmy měly působit drsným dojmem. Tanec se odehrával povětšinou v unisonu, nakonec se ale skupina otočila proti Francouzovi, který mezi ně evidentně nezapadal. Choreografie skončila výstupem Michala Štípy, potřeného zlatými třpytkami, který nesl v ruce barevný míč. Její význam a vtip tentokrát zůstal čistě interní záležitostí členů souboru, pochopitelný pouze pro zasvěcené.
Miniatury jsou platformou pro mladé tvůrce z řad baletního souboru Národního divadla. Je to pro ně příležitost vyjádřit se jinak, zkusit si něco nového, mimo obvyklý repertoár. Někteří z tvůrců to pojali jako možnost sebevyjádření v sólových variacích, někteří se pokusili o vážnější choreografickou tvorbu ve vlastním stylu, a někdo to bral jako odreagování a příležitost k pobavení. Zajímavým rysem těchto Miniatur byla zjevná inspirace uváděným repertoárem, zejména letošní premiérou Amerikany III, což se projevilo uvedením několika děl v neoklasickém stylu. Obvykle se totiž tanečníci uchylovali ve svých dílech spíše k moderním pohybovým stylům, špičky a baleríny byly skutečně zřídkakdy k vidění.Ne každý, kdo na Miniaturách uvede své dílo, se stává automaticky choreografem (a to ani není cílem). Tento večer především potvrdil kvality zkušenějších autorů jako je Zuzana Šimáková, Viktor Konvalinka a tandem Vinklát-Pechar. Jejich tvorba výrazně zvedala laťku celého projektu. Miniatury 2013 Sakura
Choreografie: Zuzana Šimáková
Hudba: Pueri Gaudentes (japonská lidová)
Tančí: Radka Příhodová, Adam Zvonař Popoff
Choreografie: Gianvitto Attimonelli, Riccardo de Nigris
Hudba: Faraualla (Popoff)
Tančí: Gianvitto Attimonelli Nobilissima
Choreografie: Jiří Horák
Hudba: Georg Friedrich Händel
Tančí: Alice Petit Just Solo
Choreografie: Viktor Konvalinka
Hudba: Seal
Tančí: Viktor Konvalinka B Suites
Choreografie: Benjamin Husson
Hudba: George Gershwin, Claude Debussy
Hraje: Petr Tomeš
Tančí: Sophie Benoit, Mathias Deneux, Sergej Gherciu, Helene Chavarot, Rebecca King, Louise Corpechot, Morgane Lanoue, Adam Zvonař Přesně včas
Choreografie: Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar
Hudba: Franz Schubert
Tančí: Aya Watanabe, Kristýna Němečková, Kryštof Šimek, Giovanni Rotolo, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar j. h.
Anytime...
Choreografie: Jan Adam
Hudba: Sarah Brightman
Tančí: Jan Adam, Ivana Blažková, Helena Fábiková j. h. Read Air
Choreografie: Zuzana Šimáková a Jonáš Dolník
Hudba: Asaf Avidan
Tančí: Jonáš Dolník, Magdalena Matějková, Zuzana Šimáková ND3
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Ministry
Tančí: Mathias Deneux, Lenka Hrabovská, Richard Hlinka, Tomáš Kopecký, Tereza Kučerová, Ivana Mikešová, Radka Slatinská, Matěj Šust, Milan Odstrčil j. h.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 1x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?