Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha – Slavnostní zahájení

Foto: Miroslav Kučera, copyright Česká televize.

Na začátku slavnostního Gala promluvil Jaroslav Slavický, ředitel konzervatoře, a Tomáš Motl, ředitel festivalu a výkonný ředitel televizního kanálu ČT art. Samo jubileum je důvodem k bilancím a oslavám.

Velká většina absolventů Taneční konzervatoře hl. m. Prahy ukončí osm let studia maturitou a absolutoriem. Dříve taneční oddělení Pražské konzervatoře (a krátce také HTŠ – Hudební a taneční škola) poskytovalo pět let studia, v sedmdesátých letech už byla řada studentů předtím přijata do tříleté přípravky (7.–9. třída ZŠ). Mnoho z nich se stalo výkonnými tanečníky, sólisty baletu, choreografy, tanečními pedagogy, asistenty, baletními mistry i tanečními kritiky a teoretiky na mnoha, dříve československých a posléze českých scénách. Někteří z nich měli větší štěstí i odvahu vrhnout se do varu mezinárodní konkurence v zahraničí a rozhodně nezapadli do žádného průměru. Ti, co odešli do angažmá až po roce 1989, to měli o dost jednodušší ve smyslu zásadního životního rozhodování, zda opustit vlast s rizikem, že se již domů nevrátí. Nebyli vystaveni tlaku úzkosti, stesku po domově, které celkem logicky v životě a tvorbě každého, kdo emigraci prožil, sehrávaly určitou roli.

Vystoupení nižších ročníků

Kratičké taneční a baletní výstupy těch nejmenších nebývají pro diváky nijak zvlášť atraktivní. Jsou úsměvné a roztomilé ve své křehké nedokonalosti. Stávají se však zcela zásadními pro studenty a začínající mladé talentované umělce. Každé podobné veřejné vystoupení má pro ně cenu zlata a podepisuje se na jejich dalším vývoji.

Z těch nejmenších je možné upozornit na hravou energii 2. ročníku Kočičího tance Yvetty Hubičkové, na dívky v Pizzicatu Lea Déliba z 3. ročníku Roberty Pospíšilové. Z lidových tanců byl bezvadně proveden radostný Čeladenský v nastudování Evy Ornstové a Helpa Magdy Kaprasové. Hana Vláčilová, vynikající dlouhodobá pedagožka, připravuje studentky 8. ročníku. Anna Vágnerová předvedla precizní, a přitom dynamický výkon ve variaci Kitri z Dona Quijota. Jiří Horák obsadil Františka Vlčka a Kristiána Pokorného z 6. ročníku do rolí malých bubeníčků z Plesu kadetů na hudbu Johanna Strausse. Z moderního tance zaujala kompozice Procitnutí v podání 7. ročníku v choreografii Libuše Ovsové a Dupání 8. ročníku v nastudování Aleny Drápalíkové. 

Noblesa klasiky a hravost moderny

Druhá část večera byla věnována absolventům a tanečníkům Bohemia Baletu a hostujícím sólistům především z Bavorského státního baletu v Mnichově. Francouzská choreografka Bérangère Andreo připravila poněkud fádní choreografii na hudbu Klavírního koncertu J. S. Bacha. Hravá a lehce se pohybující skupina tanečníků ji poměrně snadno zatančila. Choreografce vyhovuje spíše dějové téma baletu než abstraktní ztvárnění hudby.

Radka Podařilová a Adam Zvonař tančili velmi noblesně, ale až přespříliš uměle a artistně působilo jejich Adagio z baletu Korzár. Především proto, že jim chyběl velký prostor operního domu a patřičná vzdálenost i odstup od diváka. Barbora Kohoutková, jejíž fantastická kariéra v zahraničí byla několikrát ohrožena úrazy, je až neuvěřitelně ve formě. Předvedla do detailu vycizelovanou a báječnou Odettu z Labutího jezera spolu s Jiřím Kodymem, sólistou baletu Národního divadla. Její výkon a vzápětí hostování Zuzany Zahradníkové a Lukáše Slavického (oba sólisté Bavorského státního baletu v Mnichově) v choreografii Gods and Dogs Jiřího Kyliána byly vrcholem Gala. Ondřej Vinklát, nynější první sólista baletu Národního divadla, se začíná projevovat jako zručný choreograf. Ve dvojici s kolegou Štěpánem Pecharem působili divoce, těžce a hřmotně v krátké kompozici Křehký vrch, v kontrastu k předešlým číslům. Samozřejmá i vzrušivá byla Madame de Montreuil primabaleríny Terezy Podařilové z baletu Valmont Libora Vaculíka. Krásná role pro kulminující taneční kariéru úžasné umělkyně. Valmont je skvěle inscenovaný balet, avšak tato ukázka vytržená z děje v koncertně řazených ukázkách dílu spíš ubližuje. 

Americká premiéra Zbyňka Matějů

Na závěr již tak přeplněného programu byla uvedena česká premiéra Still Life amerického choreografa Raiforda Rogerse na zcela originální hudbu Zbyňka Matějů v plném čase čtyřiadvaceti minut. Světová premiéra se odehrála 18. července 2015 s Los Angeles Chamber Ballet na zakázku. Zbyněk Matějů stvořil kontemplativní a chvílemi až velmi syrovou, zvukově sytou kompozici. Pro české taneční nastudování a uvedení oslovil autor právě Bohemia Balet v čele s Jaroslavem Slavickým. Poměrně v krátkém čase se během září mladí tanečníci i spolu s Františkem Vlčkem, nadějným studentem z 6. ročníku, naučili nelehké a dlouze plynoucí pasáže.

Struktura taneční skladby je vcelku přehledná. V úvodu je skupinová část rozložena celkem pěkně v prostoru, se kterým si choreograf tradičně hraje. Krátké duety působí trochu nedodělaně a jsou opět přetaženy do skupinové části. Zvláštním způsobem působilo sólo „osamoceného“, již zmiňovaného tanečníka Františka Vlčka, kterého si choreograf sám vybral. Jestli se jedná o osamocení, či vyvržení jedince, který se svou přítomností vymyká ostatním, není zcela jasné. Výkon byl ale velmi soustředěný a ve výraze až moc klidný. Stejně jako celá skladba i choreografie jako by trochu trnuly a mrzly. Chybí v nich vzruch mládí a patřičná dynamika, kterou by si závěr slavnostního koncertu zasluhoval. Rozhodně je to kompozice hudebně velmi zajímavá, avšak pro mladý soubor až moc kontemplativní. Rovněž choreografie, tak trochu „cunninghamovsky“ studená a od reality odtažitá, by si zasloužila jiné umístění v dramaturgii dlouhého večera. 

Je pochopitelné, že je velmi těžké rozhodnout, koho obsadit, jaké tituly či ukázky předvést pro takovouto reprezentativní příležitost. Ve finále je to však maraton, kdy se i vzácní hosté, sólisté i choreografové a jejich skutečné umělecké výkony ztrácejí v kvantitě čísel.

Psáno z představení 30. září 2015, Nová scéna, ND Praha.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha 52. ročník, Gala koncert 30. září–3. října 2015