Město s tlukoucím srdcem – Mime Fatale v rubínovém šeru

Michaela Hradecká, Tereza Těšínská a Kateřina Votočková. Foto: Benn Murhaaya.

Z této základní situace se odvíjí tanečně pohybové předivo představení, roztančené do výmluvných vizí strachu a halucinogenních představ. Stíny postupně odkládají své masky, tanec lebek evokuje někdejší lidskou podstatu oněch nezemských bytostí, bílé tváře z podsvětí upřeně nahlížejí do očí svých diváků, připomínajíce možnost nesmrtelného světa i konečnost lidského bytí. V závěrečné sekvenci se postavy kolem stolu prodírají ke své lidské podobě, svým touhám, nesplněným přáním, svým povinnostem, jako by chtěly připomenout, že cesta do hlubin lidského povědomí je přes svou iracionalitu ozdravný a očišťující proces.

Pohybová báseň tří členek souboru Mime Fatale Michaely Hradecké, Terezy Těšínské a Kateřiny Votočkové je tak trochu nečekaným dárkem. Jsou to skvělé komičky, technicky velmi dobře disponované, přemýšlivé představitelky moderního pohybového divadla. Každá z nich má za sebou několik úspěšných individuálních, ale i společných inscenací v různém žánrovém rozpětí (Na Plechárně, Push the Button, Emílie, Balkán). Dnes se sešly nad námětem, ke kterému je inspirovala četba povídek a novel Gustava Meyrinka. Jeho Praha jako tajemné město s „tlukoucím srdcem“ je předurčila k básni, v níž se hodně pracuje s výtvarnými symboly. Mísí se tu fantazie minulého světa a dávných iluzí se strachem ze sebe sama a halucinogenní (sebe)terapií moderního člověka. Možná ta druhá dramaturgická linie není ještě v představení příliš srozumitelná (nebo dění na jevišti nedostatečně odčítám), ale podle mne může mít i své racionální jádro. Stačí připomenout někdejší experimentální léčení lidské duše pomocí LSD se zajímavými výsledky: v pozitivních případech umožňovala odhalení příčin duševních poruch, uvolnění ze sevření psychických bloků a podněcovala do jisté míry rozvoj kreativity. Pokud by tomu tak bylo, směřovalo by téma inscenace k problematice odpovědnosti vůči sobě samému, a tím i světu kolem. 

Vlastní podoba představení v Rubínu však zatím spočívá především na velmi efektní a vynalézavé světelné režii Martina Špetlíka a skvělém výtvarném řešení Anny Forstové (scény, kostýmy, masky). Oba vytvořili z minima dostupných prostředků a techniky ojedinělou podívanou, která nechává vystupovat postavám a duchům z teatrální tkáně inscenace. Vlastní pohybové dění na jevišti tím tak trochu ustupuje do pozadí, třebaže je tu velmi pěkně rozehráván kontakt s diváky. Možná by pro futuro neškodilo více interakcí také mezi postavami. O evokaci duševní tísně, nebo dokonce iracionálního strachu nemůže být zatím řeč – v tomto slova smyslu je dnešní divák už poněkud zlhostejnělý různými ataky uměleckých médií i docela reálnou skutečností dnešního světa. Co zůstává cenné, je nevšední estetika zpracování. Pohybové akce všech tří dívek prozrazovaly jak velikou, zjemnělou kulturu pohybu, tak soustředění v plynulé souhře a výjimečný cit pro dramatický pohyb v prostoru. Představení je jejich společným autorským dílem včetně režie, s dominantním dramaturgickým podílem Terezy Těšínské, pro kterou je zobrazovaný námět „zrcadlením minulosti a budoucnosti v přítomném okamžiku, hledáním štěstí a duchovního vedení uvnitř sebe“.

Psáno z reprízy 3. prosince 2015, A studio Rubín.

Město s tlukoucím srdcem
Libreto, režie a interpretace: Michaela Hradecká, Tereza Těšínská a Kateřina Votočková
Výprava, masky a kostýmy: Anna Forstová
Světelná režie: Martin Špetlík