Lenka Vagnerová: Jezdci = Kinetická hostina

Jezdci. Foto Petr Macháček.

Papírové tubusy doprovázejí všechny obrazy a jsou tanečníky využívány nejrůznějším, ale vždy zajímavým nebo vtipným způsobem. Umožňují jim dívat na svět vezdejší shůry, jsou zajímavým prodloužením horních končetin, slouží jako opora nebo naopak nepohodlný náklad, který se učí zvládnout. Manipulace s nimi není ale pro Lenku Vagnerovou nikdy samoúčelnou záležitostí, je vždy podřízena nějakému sdělení. Mám-li najít nějaký přívlastek pro toto představení, Jezdci jsou pro mne zážitkové představení, kdy pominu-li bohaté asociační a esteticky hodnotné vrstvy jednotlivých obrazů, je to prostě „kinetická hostina“.

Choreografka má hravou náturu a princip hry (což je ovšem prastarý princip divadla) je tu velmi dobře zvládnutý. Hraje si kineticky s horizontálou i vertikálou, s rotací, její hra zapojuje všechny rozměry, kdy i ten čtvrtý - čas - je ve správném poměru k záměru sdělení. K tomu přistupuje její zájem o propojení archetypálních vzorců chování živočišné říše s těmi lidskými. Jako příklad může sloužit obraz, kdy se vylíhnou mláďátka a jejich rodič nestačí sytit jejich hlad a dále pak plnit jejich požadavky, kdy touží mít od svých ratolestí alespoň chvíli klid a hledá nějaké řešení. Je tu humorná nadsázka i dramatický sled emocí, rodič z bezradnosti přejde až k agresi a nakonec upadne v hluboké zoufalství, když se zdá, že své „trýznitele“ zahubil. Lenka Vagnerová nechává své tanečníky vydávat i všelijaké zvuky, brblání apod., nikdy však nenahrazují významotvorný pohyb, jen ho umocňují.

Snažit se převyprávět, co všechno se v průběhu hodinového představení na jevišti Ponce odehrálo, by bylo vpravdě hloupé. To se musí vidět! Jde o taneční poesii, na kterou je každý deskriptivní popis krátký. Z mnoha různých výjevů se do mne ale velmi zaryl ten, kdy se Tereza Voříšková proměňuje při exaltované „jízdě“ na tělech svých dvou kolegů v archetypální ženskou bytost tu typu svůdné Sirény, tu nebezpečné Harpyje či Medúzy. Jejich tři těla tvoří jakousi trigu, která uhání prostorem jeviště v nekonečnost navozující smyčce. Tanečnice jakoby létala a divák je do tohoto víru vtažen též. Byl to obraz podmanivé výtvarné krásy a zároveň dynamické síly, na který se nedá jen tak zapomenout.

Všech pět interpretů (Andrea Opavská, Tereza Voříšková, Ladislav Cmorej, Tomáš Červinka a Pavel Mašek) podalo na druhé premiéře 14. listopadu vyrovnaný a obdivuhodný výkon, a to nejen po pohybové stránce – byli velmi přesvědčiví i po stránce herecké, zcela se vcítili jak do jednotlivých úloh, tak i různorodého emočního rozpoložení obrazů.

Jezdci Lenky Vagnerové & Company představují skutečně kvalitní a velmi inspirativní „pilotní“ představení tohoto uskupení, které zároveň odkazuje na možnosti dalšího vývoje choreografky. Mohla by uvažovat o těsnějším propojení jednotlivých obrazů do jednoho celku ještě něčím jiným, než scénickou rekvizitou – najít další pojivo; závěr jakoby ještě chyběl, což se projevilo opakovaným předčasným potleskem diváků. Ale i to bylo možná součástí této hry.

Málokdy jsem cítila z nějakého choreografického díla takovou sílu mimoslovního vyjadřovacího talentu, pohybové i intelektuální inteligence, osobitosti pohledu na existenční otázky a zároveň schopnosti transformace osobních zážitků v umělecké zobecnění. A ještě smysl pro pohybový a situační humor! Umělecké snažení Lenky Vagnerové je třeba všemožně podporovat, neboť osobností takového kalibru je jako šafránu.

Psáno z 2. premiéry 14. listopadu 2012, divadlo Ponec.

Jezdci
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Světelný design: David Alcorta Ruiz a Michal Kříž
Hudba: Ivan Acher
Scéna: Anna Solilová, Lenka Vagnerová
Kostýmy: Anna Solilová, Sára Voříšková
Foto: Jan Mikeš
Premiéra 13. a 14. 11. 2012