Patnáct minut po plánovaném začátku se ve foyer mezi netrpělivě čekajícími diváky objevil Enrico Paglialunga, italský protagonista jedné ze dvou hlavních rolí. Procházel mezi lidmi, občas se na chvíli zastavil, přelézal mezi lóžemi v přízemí, sem tam si dřepl na čalouněné zábradlí a prováděl podobné kousky. Brzy se ale diváci přesunuli do sálu, usedli na svá sedadla a tohoto tanečníka za svými zády začali téměř ignorovat. Nahlas se bavili, dívali se do mobilů a vůbec si neuvědomovali, že představení již probíhá. Až když konečně zhasla světla a veškeré dění se přeneslo na jeviště, mohli dílu věnovat plnou pozornost.
Druhou hlavní postavou po boku již zmiňovaného Enrica Paglialunga byla samotná autorka představení, česká choreografka a tanečnice tvořící pod pseudonymem Dana Pala. Dvojice k sobě velmi dobře ladila a jejich projev, ať už taneční nebo herecký, se stal nejsilnější složkou celé produkce. Osobitý pohybový slovník zahrnoval kontakt s podlahou, práci ve středních polohách, vysoké skoky i četnou partnerskou práci, obzvlášť zvedačky.
Interpreti tančili sólově i společně, často v nekonečně souvislých, měkkých a vázaných pohybech. Jako by skrze svá těla znázorňovali zvlněné moře či tok vody. V některých momentech se zdálo vše tak jemné a nevinné (například naivní úsměv hlavní představitelky nebo vzájemné pošťuchování), téměř jako bychom se najednou ocitli v pohádce pro děti.
Samotný děj, ač inspirovaný Malou mořskou vílou, zůstal velmi nezřetelný. Odkrývaný jen v náznacích ponechával divákovi svobodu a prostor v interpretaci symbolů a v běhu vlastních myšlenek a pocitů. Často vládla nálada pouhého pohrávání, ale hned vzápětí vyvstávala otázka: „Je to opravdu hra, nebo se jedná o boj?“ To bylo zřejmé například v části, kdy tanečník i tanečnice přeskakovali přes natažené gumy či provázky. Na jednu stranu šlo o prostou dětskou kratochvíli, na druhou stranu bylo cítit, že se snaží jeden druhého nachytat na tom, že špatně skočil. Ke konci tanečník vedl svou partnerku skrz bludiště z provázků tak dlouho, až se mu ji podařilo do sítě zamotat do té míry, že nemohla uniknout.
Náhle byla jako ulovená ryba a trhavými pohyby se pokoušela z pasti vysmeknout. Nakonec se jí podařilo vysvobodit a muž zůstal sám, zaplaven „mořem“ zoufalství. Tato pasáž jasně odkazovala k textu v programu: „(…) Miluj, ale nesvazuj. Uplave ti jinak znovu, rozpustí se mezi prsty, propluje všude a už se nevrátí.“
Atmosféru a celkové melancholicko-pohádkové vyznění díla velmi ovlivňovala hudba Jiřího Lukeše a světelný design Michala Hór Horáčka, který se nesl převážně v tónech modré, zelené a žluté barvy. Horáček také navrhl scénografii. Ta působila jednoduše, ale efektně. Na scéně stál rám – brána, kterou se procházelo mezi světem lidským a světem podmořským. Vpředu na forbíně, nejblíže divákům, stála nádoba s vodou ve tvaru okapu. Tanečníci s ní také rozehráli nejednu variaci, někdy si s vodou různými způsoby pohrávali, jindy se neodvážili do ní ponořit ani konečky prstů.
La Mar je poutavé dílo plné emocí, barev, originálních pohybových vazeb a skvělých tanečních výkonů. To vše v naprostém souladu s hudební složkou, kostýmy a scénografií. Myslím, že se Daně Pala tento neobvyklý počin opravdu zdařil.
Psáno z premiéry 2. prosince 2017, Salesiánské divadlo.
La mar
Koncept, režie, choreografie: Dana Pala
Tanec: Dana Pala, Enrico Paglialunga
Výprava, light design: Michal Hór Horáček
Kostýmy: Nguyen Špetlíková
Hudba: Jiří Lukeš
Hudební motivy: José Bolaňos
Produkce: Václav Hodonický
Premiéra: 2. prosince 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze