L / One of the Seven – Nezvladatelná touha ženy

L / One of the Seven (Martina Hajdyla Lacová). Foto: Vojta Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Petrovič pracuje se symboly, využívá barev. Prostředkem mu je obyčejná židle, jejíž čistě bílá barva v tmavém prostoru vyniká jako symbol nevinnosti a čistoty. Za převrácenou židlí se zjevuje ležící žena… jako by nám chtěl choreograf naznačit, že ona sama je tím symbolem, že u ní to vše začalo. Lacová s chladnou grácií zvedá paže a pomalými, kontrolovanými pohyby se dostává nad židli. Pohrává si s ní, převrací ji nebo se za ni skrývá; v ten moment jsou vidět pouze její rudě namalované rty. Divák brzy pochopí, že židle je jakousi parafrází životního partnera. Později se i židle noří do rudého hávu, barvy krve a ohně – tělo tanečnice se najednou zmítá po celém prostoru jeviště, je ovládáno nezvladatelným, neutuchajícím pulzem hudby. Vypadá to, jako by měla každou chvíli přijít o rozum, její hrudník zběsile pumpuje nahoru a dolů. Jen co se jí podaří skokem uniknout, už je opět vláčena děsivým rytmem v jejích pažích, bocích nebo kotnících. V očích se jí zračí nepříčetnost, chvěje se pod návalem jakési vnitřní, fyzické nezvladatelné tenze. V jeden moment zaslechneme i výkřik; je u konce svých sil, na pokraji nervového zhroucení. S vyčerpaným výrazem ve tváři, napůl šílená, klesá opět k zemi, oddává se rytmické smršti a čeká, až to přejde.

Tím však hra s rekvizitami jakožto symboly nekončí. Ve druhé části tanečnice leží na dlouhé rybářské síti, v níž jsou zachycené boty, tedy mnoho párů bot. Síť může evokovat lidský život; zachytávají se do ní jeho okamžiky, situace, pocity, myšlenky, nesplněná přání. Zároveň je filtrem, jakýmsi sítem, ve kterém zůstanou pouze ty skutečně důležité životní chvíle. Nepochybně každý pár bot pro tanečnici-ženu něco znamená, váže se k nějaké důležité etapě jejího života. Jsou jejím osobním vlastnictvím, jsou jí vším, jejím pokladem. Tanečnice se do sítě sama zamotává a poté s ní bojuje ve snaze se tohoto břemena zbavit. Utíká pak jako vyděšené zvíře schovat se za svého partnera, který ji má chránit. Uniknout se jí podařilo, ale ví, že to bylo jen na oko, nikdy neunikne svému osudu.

Dílo se však nenese po celou dobu jen v seriózní rovině. Komicky působí scéna, ve které si tanečnice nutně potřebuje sundat spodní prádlo (tentokrát však prádlo skutečně nebylo spodním, jelikož pod ním ještě měla černé legíny ke kotníkům). Onen nepříjemný pocit v jejím klíně, se kterým dlouho bojovala různým poposedáváním a popocházením, ji opravdu donutil ke svléknutí kalhotek. O to vtipněji později vyznělo, když se je pokoušela bez jakékoli dopomoci rukou nandat zpět. Samozřejmě si ale nikdo nesměl všimnout, že si kalhotky vůbec svlékla.

Choreografie je s maximální citlivostí a ohledem na téma vystavěna do nejmenších detailů, přesto se v ní objevují zdlouhavé pasáže, které při první premiéře neupoutaly dostatek pozornosti. Při druhé premiéře byla již soudržnost jednotlivých scén ucelenější. Velkým otazníkem je konec choreografie, kdy se nečekaně zhasne. Poprvé jsem si myslel, že se jedná o technický problém, podruhé jsem již věděl, že je to záměr. Dílu schází tečka na závěr, a snad i proto diváci otáleli s potleskem při obou premiérách.

Celému večeru dominuje výkon Martiny Hajdyly Lacové. Její excelentní interpretace jednotlivých psychických rozpoložení, to, jak dokázala ztělesnit ono šílenství, které pramenilo někde z hloubi její duše a těla, bylo fascinující. Právě scéna šílenství ve mně vyvolala velké rozrušení a zanechala silný zážitek, včetně „husí kůže“ po celém těle. Až by to nikdo do milé slečny, která se pak přišla publiku uklonit, nikdo neřekl.   

Psáno z první a druhé premiéry 15. a 16. března 2016, divadlo Ponec, Praha.  

L / One of the Seven
Koncept a choreografie: Andrej Petrovič
Kostým: Maroš Baran
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Ben Frost a Amon Tobin
Vnější oko: Karolína Hejnová a Markéta Perroud