Anne Franková. Jméno této židovské dívky zná díky jejímu deníku snad každý. Stala se též ústřední postavou plastického progresivního divadla, které uvedlo Společenstvo Bezhlavých v rámci Malé inventury pod názvem Hlas Anne Frankové. Hlavním strůjcem tohoto představení je dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, na jejich bedrech ležel scénář, režie a dramaturgie.
Koncepčně byl opus rozdělen na dvě části. V té první exhibovala pouze postava Anne, prostřednictvím úryvků z deníku vyprávěla svůj osud před násilným odvlečením do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Její roli ztvárnila právě Miřenka Čechová a skloubila v ní dokonale zkušenosti tanečnice, herečky, choreografky a mima. Ač byla po celou dobu na jevišti sama, dokázala prostor svým umem a charismatem plně ovládnout, připoutala na sebe pozornost diváků neuvěřitelným způsobem tak, že se ani nestačili začít nudit, což u většiny delších sólových partů nebývá větší problém. Dokázala totiž promlouvat celým tělem, výňatky z deníku doplňovala výstižným pohybem, výrazu a gestu nechyběla přesvědčivost, dokonale vystihla psychiku třináctileté dívky.
I díky mohutné působivosti první části vyzněla ta druhá poněkud prázdněji. Děj se přesunul do koncentračního tábora, a i když se scéna zalidnila dalšími čtyřmi aktéry, nedokázali společně vyvolat tolik emocí, jako předtím osamocená Miřenka, jejíž postava se v druhé části představení stáhla do ústraní. Je těžké v pěti lidech vyjádřit miliony obětí. Ale nemělo by se tak stávat za cenu ztráty přehlednosti v situaci, či jejím předimenzováním. Čím déle totiž představení trvalo, tím více se vytrácel jeho z počátku velmi silný účinek. Paradoxně by tak možná nejvíce zapůsobilo, kdyby představení skončilo první částí, kdy je osud Anne zpečetěn bušením nacistických vojáků na dveře úkrytu.
To by však byla jediná výtka k tomuto zdařilému představení. Veškeré použité divadelní elementy byly v naprostém souladu, podtrhovaly záměr a ideu díla, ať už se jednalo o výtvarné řešení scény (kufry, dlouhý bílý šál, propustné dveře s kusy oděvů) či hudební doprovod, jež citlivě kombinoval reprodukovanou a živou hudbu - v podání violoncellistky Hanky Suchanové, která svou improvizací nastínila psychické pochody mladičké Anne. Svůj podíl na efektivnosti sehrálo i prostředí Experimentálního prostoru Roxy/NoD, které svou syrovostí vytvořilo náležitou atmosféru.
Recenze je psána z představení dne 24.2.2008
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem