Electra
Experimentální prostor NoD/Roxy poskytuje zázemí performerům a umělcům, kteří nejsou jen součástí průměrnosti běžné pražské kulturní produkce, ale jejich tvorba se vyznačuje velkou osobitostí a ani originalita nechybívá. I tanečnice a performerka Jana Vrána patří mezi rezidenty tohoto kultovního místa v Dlouhé třídě a právě zde uvedla 12. června 2014 svou další premiéru s názvem Electra. Představení bylo součástí komponovaného večera na téma Budoucnost je vesmír. Autorský koncept tematického večera vyšel rovněž od této performerky a ve výsledku propojil hned několik uměleckých osobností, jež dokonale využily potenciál žánrových přesahů audiovizuálního umění a možností nových technologií představujících jednu z možných civilizačních cest budoucnosti lidstva.
Publikum, které zavítá na takový program, většinou vnímá tento druh performance jako formu uměleckého sdělení, nehledá jen efektnost taneční exhibice a více než zákony inscenační divadelnosti oceňuje hodnotu myšlenky nesené námětem. V Electře je námětem vesmír a teorie jeho počátků odrážející se v budoucnosti.
Electra není onou možná někým očekávanou antickou hrdinkou podle příkladu starořecké báje, která se řadí k oblíbeným příkladům z psychologie mezilidských vztahů, ani jinou bytostí ze Země. Electra je skrze abstraktní vizualizaci personifikací vesmírné energie. Odráží v sobě nejjemnější záchvěvy strun, počátky spirál, aby naplnila svou podstatu neustávajícího pohybu, který je zdrojem života. Je asi jedno, kdo jakou teorii vzniku světa, respektive vesmíru, zastává, každopádně při sledování představení jsou ve výhodě ti, kteří si takovéto otázky již promysleli nebo sdílejí přesvědčení, v jakém byli vychováváni. Protože pokud znáte minulost, lze se lépe srovnat i s budoucností. Tvůrci představení Electra své smýšlení prezentovali zcela jasně slovy i činy: Vesmír je něco, co tu bylo, je a bude a jeho počátkem byl pohyb a ten je i jeho budoucností. Jevištní tanec Jany Vrány vnímající inspiraci prostředí tohoto legendárního místa klubové taneční scény byl s hudbou Lukáše Bayera podpořen designem výtvarného aspektu projektu (kostým tanečnice: Alena Skupinová, šperky: Dana Bezděková, instalace: Richard Loskot, videoprojekce: Jan Hladil – Lunchmeat). Celek doladila stále lehce doznívající atmosféra vernisáže výstavy o „příběhovosti“ v umění nazvaná Prostory narace reflektující fenomén „vyprávění“ v uměleckém díle, která přivítala diváky při příchodu do galerie.
Počáteční tragikomická přednáška herce a performera Jiřího Císlera o teoriích vzniku světa odlehčila intelektuální závažnost tématu, aby zároveň ozřejmila další dění v jevištním prostoru. Vytkla to, co je podstatou fyziky jako vědy, co ale není obsahem běžného školního učiva. Nicméně to v sobě kumulují třeba sci-fi příběhy. Na jedné straně počínaje téměř pohádkově laděnými Hvězdnými válkami a ústící do ironické sebereflexe známé třeba ze seriálů Futurama nebo Červený trpaslík na straně druhé (někde uprostřed pak má prostor i sitcom Teorie velkého třesku). Taneční produkce se nesla na zvukové vlně elektronické i akustické hudby oscilující mezi žánry dark industrial, minimal či drum’n’Bass. Z efektů prostorových projekcí a z futuristického designu kostýmu tanečnice se odrážela ledovost černobílé atmosféry Čapkových sci-fi románů a novel. Tanečnice svými šperky jako by podtrhávala onu výjimečnost doby formování umělecké avantgardy tehdejšího modernismu, pro kterou byl vesmír opravdu ještě stále jen pohádkovou představou. Tanec a pohyb nelze označit jinak než jako rytmicko-plastický. Přelívá se ve vlnách, křivkách, spirálách do různých geometrických linií, rovin a úrovní se stejnou dávkou magičnosti, s jakou se tančí na partieso o dvě podlaží níže. Před očima publika se navíc rozvíjelo to, co žádní vědci nemohou opravdu zodpovědně doložit, ale dokážou spočítat, což na někoho může působit jako patrně ta největší záhada. Nedávno jsem četla názor Honzy Malíka z uskupení Nanohach, že Jana Vrána je budoucnost českého tance. Přesto, že mě takové ohodnocení zaujalo a samozřejmě probudilo mou zvědavost, můj vlastní úsudek zůstal v neutrální rovině. Delší doba od poslední návštěvy představení této performerky ve mně zanechala jen neurčitou vzpomínku na zajímavé taneční vyjadřování a osobitost tmavovlasé tanečnice, tehdy čerstvé absolventky Duncan Centra. To všechno z mé paměti jsem znovu nalezla i v Electře a ještě spoustu dalšího, co už bylo dávno zapomenuto, a přesto je stále aktuální nejen v pohybu, ale i v choreografii a filozofii. A o tom, že Honza Malík měl pravdu, snad není ani nutné se dál rozepisovat. Tedy jen krátce: Stojíme na rozcestí. Jako ostatně každá doba na počátku nových dějin, nového cyklu, nové epochy, která byla předznamenána. Stojíme znovu na začátku a budoucnost je ve hvězdách. Hvězdy jsou ovšem součástí neustále se pohybujícího vesmíru, jehož smysl a harmonii dokáže skutečně fyzicky vizualizovat jedině tanec. A tajemství tance a pohybu Jana Vrána ovládá dokonale stejně jako jeho poslání. Psáno z premiéry 12. června 2014, Experimentální prostor NoD/Roxy. Electra
Hudba: Lukáš Bayer
Šperk: Dana Bezděková
Kostým: Alena Skupinová
Přednáška: Jiří Císler
Projekce: Jan Hladil (Lunchmeat)
Instalace: Richard Loskot Premiéra: 12. 6. 2014 Prostory narace – výstava Hledání příběhů v labyrintu výstavy (12. června–4. července 2014 Galerie NoD) Umělci: Susanne Kass, Arnaud Maïsetti, Milan Mazur, Jan Pfeiffer, Ivan Svoboda, Tomáš Svoboda, Jan Šerých, Miroslava a Vladimíra Večeřovy a Lenka Vítková Kurátoři: Viktor Čech a Caroline Krzyszton
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace