Constellations I. Before I Say Yes – Minimalismus a nepředvídatelné touhy

Inga Mikshina, Roman Zotov, Ekaterina Plechková, Kristýna Šajtošová, Martin Šalanda. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

I tvorba 21. století se navrací k tomu, co již mnozí umělci dříve artikulovali, ale neúnavné zkoumání a hledání tělesného vyjadřování mohou odlupovat jeho, dosud skryté, vrstvy, významy a souvislosti. Tak ke své nejnovější performanci také přistoupil Petr Boháč, umělecký šéf Spitfire Company, pro něhož se aktuálně konstelace, tedy souběh okolností, pojí s objevováním jejich podprahových rovin. Vytyčil si témata, která v něm asociují rozličné touhy, a snažil se dobrat jejich podstaty ve fyzickém prožitku.

Touha – dychtivost je to, co hýbe našimi životy, provokuje inspiraci. Přání mohou ovládat, sžírat i povznášet, vzbuzovat nejrůznější reakce. A o ty Petru Boháčovi v Constellations I. především šlo, a jak se svěřil v diskusi po představení, měl v úmyslu vysledovat nejzákladnější tělesné pulzy, pohybové vzorce, které se mohou pojit s pojmy uvádějícími jednotlivé hudební věty jeho projektu: s Euforií, Erosem, Eutanazií, Insomnií. A závěrečná Causa finalis je „posledním účelem touhy“. Druhé a třetí pokračování Constellations s názvy Sisyfobia a My Son Looking to the Sun bude vyprávět o strachu z absurdity, o dětském úžasu, jenž je z dospělého světa vytlačen.

Tvůrčí vymezení prvního dílu trilogie vedlo k záměrnému popření dramatického a dramaturgického oblouku uvnitř pohybové instalace samé (pod dramaturgií díla je jinak podepsána Miřenka Čechová, spoluautorkou choreografie je Markéta Vacovská). Vzhledem k více než hodinové délce je ale těžké, při potlačení vnitřní výztuže, udržet pozornost a nenechat se ukolébat do netečného stavu. Podnětů, které by jitřily vaše vnímání, zde mnoho není, zvláště když choreografie pracuje s triviálním pohybovým materiálem, který vědomě příliš nerozvíjí.  

Nejen veselé skotačení

V Euforii tři ženy a dva muži křepčí každý podle svého, když mají sluchátka, do nichž si pouští svou oblíbenou skladbu či píseň (ani Petr Boháč prý neví, co vlastně poslouchají). Jsou veselí, uvolnění a chaoticky hopsají po lesklém baletizolu, v němž se odrážejí jejich těla. V tomto momentu lze vidět jistou souvislost s abstraktními, barevnými koncepty japonského výtvarníka Takaa Kanemachiho realizovanými na kovovém podkladu, jež jsou částečně „zrcadlem“ přihlížejících a na nichž se také objevuje zvětšené foto zraku. Obrazy jsou před představením vystaveny na jevišti a potom leží na zemi mimo vymezený taneční prostor. Na jeden z nich ulehá Petr Boháč, jehož mrkající oko snímané kamerou (černobíle či barevně) vidíme stále na plátně. A tak jaksi bdí nad výtvorem a jen tuší, jak přesně se jeho zadání odvíjí.

V Erosu se obsedantně krouží pánví, flétnistka rejdí hýžděmi na černém, koňském sedle; zprvu netečná performerka se nakonec odváže a zavěšena na jednom z mužů předvádí erotické vzrušení jako při kopulaci. Dojde i na skupinové vlnění boků, vystrkování jazyka, olizování prstu, proto můžete zapochybovat, zda jste omylem nezabloudili do jiného podniku. Tanečníci jezdí rukama po svých tělech, dvě ženy se líbají. To, co se tu předvádí jako tužba lásky, je skutečně dosti názorné a lascivní. I takový pocit můžete zažít při percepci prezentovaného dění.

V Eutanazii tanečníci přivážejí pojízdný stojan s heliem, kterého se dvakrát nadechne performer Martin Šalanda, a pak cosi nesrozumitelného s fistulí deklamuje. V Insomnii čili nespavosti asi těžko tento stav zažijete, když pětice účinkujících se zdlouhavě pohupuje vpřed a vzad, k čemuž Boháče inspirovalo chytání divokých koňů v Panamě. Tep neklidných koňských kopyt mají evokovat ony pohupy nohou odehrávající se v protahovaném čase. V Cause finalis pak bloudění těl zanechává stejně nezřetelné stopy nejen v prostoru, ale i ve vaší mysli – bubny jsou podkladem pro vrávorání na pološpičkách, houslový part zase doprovází pohyb soustředěný na vertikalitu páteře.

Nejvýraznějším článkem Constellations I. je hudební partitura Michala Nejtka v podání osmičlenného orchestru Berg. Do skladby prolínají i elektronické pasáže, které reagují na přítomnou atmosféru a dění (live percussion mixuje na místě Petr Tichý). Hráči jsou zapojeni do samotné pohybové instalace, nejen již výše zmíněným úkonem flétnistky, ale během performance všichni mění svá stanoviště, setkávají se s tanečníky, včetně dirigenta Petera Vrábela, který řídí první větu skladby z hlediště.

V diskusi po představení režisér a choreograf Petr Boháč objasňoval konstelace novinky samé. Program totiž vystačí se skoupou, nic moc říkající definicí produkce, se základními informacemi o souboru Spitfire Company a orchestru Berg (tvůrčí tým tady spoléhá na divákovu představivost a trpělivost). Přesto se explicitní teorie pronesené při setkání s diváky, v díle čitelně proklamovaný minimalismus mohly minout účinkem a jejich smysl vytratit do prázdna. Nebylo by divu, kdybyste pod odkrývanými vrstvami a v pracně dohledaných fyzických vzorcích nic překvapivého a zásadního nenašli, přestože se Petr Boháč „chtěl díky umění setkat s divákem a všemi dostupnými prostředky v něm vyprovokovat touhu“. Jakou? To už nechává na vás, i kdyby to asi znamenalo toužebné očekávání konce.  

Psáno z druhé premiéry 30. listopadu 2016, divadlo Ponec.    

Constellations I. Before I Say Yes
Koncept, režie a scénografie: Petr Boháč
Choreografie: Markéta Vacovská a Petr Boháč
Dramaturgie: Miřenka Čechová
Hudba: Michal Nejtek
Premiéra: 29. a 30. listopadu 2016