Ceviche po česku a se Zrním

Martina Hajdyla Lacová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Ceviche je tradiční latinskoamerický pokrm z ryb, které se marinují v citronové šťávě a dále míchají s dalšími ingrediencemi, jak vysvětluje program představení. Mnohem působivější definici uvádí Apetitonline, kde se říká, že ceviche je jídlo, které tančí napříč latinskoamerickými kuchyněmi a doslova hýří barvami a vůní. A přesně o tom je představení, které je možné zhlédnout na jevišti Studia Alta.

Jestliže od Ceviche očekáváte nějaké sdělení, příběh, poučení, tak se nedočkáte. Jedná se totiž o naprosto čistou hudebně-taneční improvizaci, při které si má divák odpočinout a užívat si perfektní hudbu s perfektním pohybem.

Po asi prvních patnácti minutách, než se to celé rozjede, se zdá, že to možná bude nuda. Zatím se nevykreslily ani charaktery postav, ani se nekonala žádná zábava, zatím se jen přechází a pobíhá ze strany na stranu. Až možná přehnaně dlouhý úvod naštěstí skončí a na jevišti se začíná řádit! Řádit v pozitivním slova smyslu. Opouštíme uzavřený svět individualit a začíná se rozvíjet bujará konverzace, jak mezi všemi čtyřmi tanečnicemi (Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová, Bára Látalová, Martina Hajdyla Lacová), tak i s hudebníky. Ačkoli se jedná o strukturovanou improvizaci, která má pevně dáno, kde, kdy a kdo je a co přibližně dělá, zbývá dostatek prostoru pro vybočení z předem daného rámce. Tu hudba najednou začíná jinou melodií, tu tanečnice zahajují z jiného místa, tam vyloudí vábivé obličeje, až se pánové neudrží. Děje se toho spoustu, i když to možná vypadá, že se neděje nic. Vhodně je zvolena čtveřice tanečnic, které jsou svým osobním pohybovým slovníkem natolik originální, že se může zdát, jako by to bylo „hrané“. Jako by každá měla ztvárnit jeden charakter, jednu emoci, jednu náladu. Jejich pohyby jsou mírně inspirovány rybími projevy: plutím prostorem, mrskáním se na suchu, vláčností.

V Ceviche jsem si uvědomila, že mě čím dál víc baví pozorovat Lucii Kašiarovou jakožto renesanční performerku. Její škála výrazových prostředků a pohybových možností je snad nevyčerpatelná. Ne, že by ostatní tanečnice za ní pokulhávaly, ale pozorovat Kašiarovou, ať už tančí, křičí, skáče, dělá pantomimu, je opravdu fascinující. Její absolutní uvolněnost a radost se přenášejí do publika, kde to samozřejmě už taky vaří. Všichni se pohupují, smějí, čekají na další vzrušující akce.

Představení se stupňuje! Na jeviště vstupují i hudebníci, kteří až doteď měli své místo v rohu jeviště. Někteří jsou zapojeni do hry, jiní odolávají a drží se svých nástrojů. Nakonec je dámy stejně všechny dostanou na jeviště. Každý se však stále drží své role. Ženy tančí a muži dělají hudbu, nástrojem je pro všechny tělo, dech a hlas. Spojením mužského a ženského elementu ve tmě, uprostřed jeviště, v těsném shluku končí. Byly-li tam určité boje, ať už mezi muži (vyhrát před ženou chce každý), nebo mezi ženami (líbit se každému muži chtějí všechny), jsou u konce a zbývá jen uvolnění, v některých snad i radost.

Chcete-li se pobavit a pokochat kvalitní hudbou (nečekejte však konkrétní známé písně skupiny Zrní) a osvobozujícím pohybem (příběh v něm však nehledejte), vřele doporučuji. Dlouho se mi nestalo, že bych si mohla tanec takto kousek po kousku až do sytosti vychutnat.  

Psáno z představení 16. května 2016, Studio Alta.  

Ceviche
Koncept a choreografie: David Zambrano
Tvorba: Tereza Ondrová, Lucia Kašiarová, Bára Látalová a Martina Hajdyla Lacová
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Zrní
Kostýmy: Mariana Novotná
Produkce: Sára Ondrová
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová
Koprodukce: Studio Alta
Premiéra: 21. listopadu 2015, Studio Alta