Ztraceni v abstrakci

Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Lucie Dercsényi

Stejný pocit marnosti někdy zažívám i při návštěvě divadelních produkcí hlásících se k tanci a pohybu v nejširším slova smyslu, kdy v porozumění zhlédnuté performance nenapomůže ani programová brožura, ani ideové střípky na webových stránkách. Proto mě zaujal článek, kde se uvádí, že kanadský psycholog Martin Harry Turpin se svým týmem poukázal na fakt, že umělci mohou jednoduše manipulovat veřejnost tím, že nesmyslným výtvarným dílům dodají popiskem zdánlivě hluboký význam (uvedeno v Lidových novinách, Vědecká lekce, 7. 12. 2019).

Tým psychologů nechal softwarem vygenerovat náhodné barvy a tvary, které vypadaly jako abstraktní malby, byť u jejich zrodu nestál žádný význam. Počítačové náhodě ponechal i popisky, tedy sousloví dávající gramatický smysl, ale jinak smyslu postrádající skupinu slov; třeba „nedefinovatelná jedinečnost bolesti“ nebo „patologický interiér vnějšku“.

Turpin s kolegy pak experimentovali dále a k obrazům přiřazovali vygenerované názvy spolu s popisky, které byly pokusem o deskripci zobrazeného, tedy kupř. „abstraktní prvky“, „mix barev“. Obrazy s textově navádějící „pseudohlubokou hovadinou“ byly však návštěvníky hodnoceny jako s mnohem hlubším významem než obrazy s pragmatickým popiskem či bez popisku. Navíc oslovení respondenti v případě výběru ze dvou možností (vygenerovaného blábolu a suchým vystižením zobrazeného) nedokázali rozeznat autentický popis díla a náhodně vzniklé, nesmyslné sousloví. Výsledky tak ukazují, že umělci mohou pseudofilosofickým prohlášením odbornou i laickou veřejnost opravdu oslnit a vytvořit zdání díla s hlubokým významem a přesahem.

Stejné pochybnosti se někdy vznáší i nad nenarativními tanečně-pohybovými díly vybízejícími k překračování konformity. Té dávají přednost ti, kteří mají v oblibě strukturovaný svět a řád. Jiní zase rádi objevují nové obzory a nejasná abstraktní sdělení je nadchnou. Všichni se však vždy snažíme dopátrat významu uměleckého počinu, jeho absence totiž značně irituje. Kdyby umělec řekl, že jen tak chodí a běhá, příliš nezaujme. Pokud prohlásí, že jde o zobrazení rozporu s matkou, vyvolá úžas.

Ocitáme se ve svízelné situaci. Volba aplausu či pískotu je jen nás, přihlížejících. Na bedrech recenzentů pak spočívá i břímě vynesení hodnocení, které by mělo ošemetnost uměleckých tvrzení odhalovat. Jak vyplývá z výše uvedeného, úkol je to opravdu nelehký.  

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.