Kritická krize kritikova
Být kritikem se zdá býti snem. Člověk si chodí do divadla, často se tam na něho dívají moc hezky, zdraví ho a on si připadá důležitě. Dopije premiérový sekt, druhý den usedne k počítači a s ďábelským smíchem umělce rozcupuje na kousky. Jak příjemné. Vážně?
Jak pro koho. Já u psaní vlastně docela trpím. Na začátku roku se u mě dostavil pocit vyhoření, psala jsem s odporem, nedokázala jsem se k psaní dokopat, své texty jsem odevzdávala po termínu. Měla jsem pocit marnosti – jaký je smysl toho, co vlastně dělám? Potřebovala jsem pauzu.
Jestliže vidíte týdně několik představení rozličné kvality, dost možná se u vás vycvičí určité cynické oko. Jste-li navíc člověk empatický, může být pro vás cynické oko nepříjemností. Pokud je představení až příliš dobré, je to pro Báru-diváka radost, pro Báru-kritika problém. Když nezakládáte svou recenzi na historickém exkurzu (a to já obvykle nedělám), musíte si dávat velký pozor, aby text nevypadal jako laciná propagace. U nepovedené inscenace je zase docela bolestné psát tak, abyste byli profesionální, nic nezatajovali… ale ranit někdy i začínající umělce nechcete. A co teprve, pokud tvůrce znáte osobně, čemuž se v malém rybníčku po čase nelze vyhnout.
Ale v důležitost umělecké reflexe prostě věřím. A tak u psaní kvílím, brečím „já nechci, nechci, napište to někdo za mě!“ Vedle obavy, že se mi text nepovede, si ještě dělám starosti, jestli jsem prostě neselhala v tom, že jsem danému kusu neporozuměla. Anebo naopak jsem mu „nesedla na lep“. Každé zveřejnění mého textu doprovází strach. Strach, že umělce nevědomky poškodím, strach, že snaze navzdory nebudu dost profesionální. Jsem stále autorkou začínající, třeba „se to poddá“. Ale nestanu se pak z kritika-člověka spíš kritikem-strojem?
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace