Když se vyjede za Prahu…

Když se vyjede za Prahu…

Autor Barbora Truksová

Jako dítko odkojené Vltavou a rozmazlené možností ignorovat automobilovou dopravu jsem díky psaní o tanci konečně začala vyjíždět za divadlem mimo Prahu. Ale tak jako já nejsem fanouškem emisí, tak nejsou veřejní dopravci fanoušky přespolních návštěvníků divadel, kterým by umožnili návrat domů dříve než „prvním ranním“. Výjezd na premiéru do oblastního divadla je tak pro mě malým svátkem, tedy když se mi podaří sehnat spolucestujícího. S autem. A řidičským průkazem.

Kamenná oblastní divadla jsou zvláštním světem sama o sobě. Jejich finanční situace jim neumožňuje pracovat stejně, jako jsou tomu zvyklí v souborech s lepším zázemím, a na rozdíl od nezávislých tanečních projektů musejí často sahat po divácky vděčných titulech. Možná proto je zde tak patrná všeprostupující sounáležitost. Příchod do divadla provází velice milé přivítání různými zaměstnanci divadla, optání se na cestu a „to jsme rádi, že jste dorazila, tak si představení užijte a něco hezkého napište!“. Dámy uvaděčky mě mnohdy seznámí s historií budovy i souboru, s aktuálním repertoárem a často i s největšími pikantériemi, které danou sezónu doprovází. A já jsem nadšená. Nadšená bez ohledu na to, zdali se výsledná inscenace povedla, či ne. Nadšená z upřímného odhodlání, které je z lidí okolo divadla na menších městech cítit, z atmosféry v hledišti, prodchnuté očekáváním věrných diváků, i z vděku tryskajícího z umělců při posledním zatažení opony.

Při psaní tohoto sloupku jsem nejvíce myslela na dva soubory – s častými potížemi se potýkající Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem a na maličký soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy. Děkuji všem těm, kteří za tanec a umění v někdy nepříliš příznivých lokalitách bojují. Děkuji, protože oni jsou těmi, jejichž příklad přivádí děti do tanečních škol vytvářejících podhoubí, ze kterého mohou vzejít úspěšní tanečníci a milovníci múzy Thálie.