Účastníci České taneční platformy: ME-SA

19. 3. 2011 rozhovory

Autor Lucie Břinková

ME-SA / Debris Company (SK): between a rock and a hard place

Odpovídá Karolína Párová

Jak se vám spolupracuje v čistě dámském triu? Je někdo vůdčí osobností
nebo rozhodujete společně?
Myslím, že skvěle, jinak bychom ty téměř tři společné roky v neměnném složení asi nevydržely! Ale samozřejmě se těšíme, že přizveme ke spolupráci i někoho dalšího, což se zatím podařilo v osobě light designéra (Vladimír Burian), výtvarníka (Tonda Šilar) nebo muzikantky (Gabriela Vermelho), a samozřejmě choreografek Stanky Vlčekové a Lenky Vágnerové, ale doposud ne s nějakým tanečníkem nebo hercem, protože finanční situace to prostě neumožnila. Ale určitě to přijde.
Z hlediska uměleckých rozhodnutí jsme zcela rovnocenné, nikdo nemá poslední slovo, musíme se shodnout všechny.

Jak došlo ke spolupráci se Stankou Vlčekovou a jakou energii do vašeho souboru vnesla?
S nápadem oslovit Stanku přišla Martina Lacová, která s Debris Company spolupracovala na projektu Hexen, a jejich poetika a pohybový přístup ji velmi zaujaly. Připadalo nám to jako dobrý krok zase novým směrem, po zkušenostech s Ji Eun Lee a autorským site-specific Echoes, což se nakonec snad i potvrdilo. Stanka je výjimečně charismatická žena – už jenom její přítomnost mění atmosféru na sále. Do ME-SY přinesla velké množství tvůrčí energie, s níž podporovala naši vlastní kreativitu. Přestože pohybový materiál představení vychází z našich vlastních improvizací, nepochybně nás ovlivnila její animalita a zemitost – asi nejpodstatnější rysy její choreografické práce.

Odkud pramení inspirace k představení?
Between a rock and a hard place je idiomatický výraz pro dilema – a právě dva póly jedné situace, dvě strany jedné mince, moment rozhodnutí, kterou cestou se vydám, jsou základním tématem. Představení je volně inspirováno Bergmannovou Personou, díky čemuž se k tomuto tématu přidává ještě rozměr ženské duality – dvě ženy jsou vlastně toutéž.

V čem je tato choreografie jiná / nová, než vaše předchozí díla?
Myslím, že je zcela jiná než choreografie Ji Eun Lee ve všech aspektech, tématem počínaje a pohybovým slovníkem konče. Zatímco Ji Eun se ve svých choreografiích snažila vykřičet do světa svou bolest a strach, jejichž existence byla fatálně spojená s jejím jihokorejským původem, between a rock and a hard place je klidnější, jakoby tišší, civilnější. Místo expresivních gest a synchronního pohybu, se kterým výrazně pracovala Ji Eun, zde téma nenápadně bublá pod povrchem, aby v pravou chvíli vytrysklo ven. Z hlediska pohybu se pracuje mnohem více s individuálními charaktery, než tomu bylo u Ji Eun.

Česka platforma – to by měl být výběr toho nejlepšího ze současného českého tance – jak vnímáte současný český tanec v porovnání s vašimi zkušenostmi ze zahraničí?
Určitě se situace současného českého tance zlepšuje, a to i přes katastrofální granty z letošního roku. Finanční situace tanečníků je samozřejmě v porovnání se zahraničím tristní, ale to by byl zbytečně dlouhý a všem asi jasný příběh. Mimo to si myslím, že tanec má dnes dva velké problémy – stále malé povědomí (zlepšující se, ale zoufale pomalu) vůbec o existenci tohoto fenoménu a to včetně jeho mediální prezentace.
Program ČTP dobře vystihuje podstatu druhého problému – mezi 420PEOPLE a Farmou v jeskyni existuje celá škála více či méně tanečních, divadelních, formálních, nebo experimentálních představení, která všechna zařazujeme do kolonky současný tanec. Občas mám ale pocit, že na celou tuhle šíři se uplatňují stejná měřítka, přitom se domnívám, že právo na existenci a diváky mají všechny tyto formy, včetně těch, které se pokoušejí o humor, nadsázku nebo satiru. V zahraničí se mi zdá mnohem samozřejmější přijetí toho, že těch možností, jak pracovat s pohybem, je prostě více. Foto: Vojtěch Brtnický