Nori Sawa: "Loutku vnímám jako stín života"

10. 12. 2013 rozhovory

Autor Sylva Tománková

Rozhovor s Nori Sawou, japonským loutkářem a hercem

V rámci projektu Japonské pohádky Národního divadla Brno uvedl japonský loutkář a herec Nori Sawa své představení Ninja: Bylo nebylo, japonský ninja našel obraz krásné princezny. Dozvěděl se však, že ji vězní na Černém hradě zlá příšera. Ninja se rozhodl princeznu vysvobodit a spolu se svým koněm, nejlepším koněm na světě, se vydali na cestu. Čekala je však spousta překážek. Není problém kombinovat tradici s novými přístupy?
Ne, například mám rád japonský komiks – v japonštině anime manga – a je mnoho různých nových způsobů, jak mísit jednotlivá témata, třeba historická, tradiční, samurajská, moderní, vojenská. Také jsem studoval, jak se vyrábí tradiční japonské loutky především ze dřeva, ale i z kašírovaného papíru a plastu, i moderní loutkové divadlo na DAMU v Praze, takže pro mne bylo zajímavé to vše promíchat. V Japonsku jsou odlišná gesta v herectví… Je jiné jejich chápání Čechy, Evropany – rozumějí tomu?
Myslím, že je odlišné; někdy používám japonská gesta jako gagy, musím je pak více vysvětlit, dělat gesta větší. Pokud někoho například volám, tak to musím udělat jinak, protože pak vznikají nedorozumění. Jiným příkladem je práce s mečem – forma je úplně odlišná od evropské. Zkouším gesta kombinovat a mísit, a pokud cítím, že je nezbytné více sdělit, tak je nepoužívám. Někdy je dělám větší, než bych je dělal běžně v Japonsku, ale tato velikost pohybu není problém, protože v japonských sportech, jako je judo nebo karate, máme také velké pohyby. Spíše způsob provedení je odlišný, ale myslím, že to není překážka – je moderní doba a všichni to znají, Češi mají zájem o japonskou kulturu a my se také zajímáme o českou. Studoval jste DAMU v Praze, bylo to pro vás přínosné?
Bylo to výborné, ale zároveň i velmi krátké – po roce nebo po dvou, přesně si to nepamatuji, jsem začal dělat mezinárodní projekt s divadlem Drak, DAMU a francouzskou skupinou. Takže jsem odešel ze školy, ale potkal jsem za tu dobu hodně dobrých učitelů a také jsem poznal mnoho zajímavých přátel, kteří v současnosti pracují v České republice. V Čechách je silná a dlouhá tradice loutkářství. Jak na vás působí naše tradice? Loutky v Čechách vypadají jinak…
V Japonsku je rovněž dlouhá tradice loutek – přibližně 1500 let. V současnosti je nejtradičnější způsob hraní loutkového divadla chráněn státem, a to souborem National Bunraku theatre – tři herci ovládají jednu loutku: pokud vidíte tři role, tak je v pozadí ve skutečnosti devět herců – mistr ovládá hlavu a pravou ruku, první asistent levou ruku a částečně i pravou a druhý asistent ovládá pouze nohy. Loutkoherci musí mít nejméně dvacetiletou praxi, takže ta tradice je velmi odlišná a nedá se tak lehce srovnávat. A design českých loutek – jak na vás působí?
Pro mne je v českých loutkách, stejně jako ve všech jiných na světě – i v panenkách – podobný spojovací prvek. Objekt loutky vypadá jako stín života, snění v noci – ne denní snění. Loutkové divadlo zaujímá jiné postavení než třeba film nebo televize. Podle mě nemůže být loutkové divadlo „mainstream“, ale zároveň nikdy nemůže vymizet. Je to stejné jako v Japonsku – když vidím tradiční japonské loutkové divadlo, tak se ze začátku trochu bojím, protože objekt loutky je velký a pohybuje se. I v České republice vidím loutky, které se používají jako stíny lidí. Mají pohádky univerzální poslání ve světě – nebo jsou odlišné japonské, české…?
Mají obdobný základ, tedy i stejné kořeny, jen různě rozvětvené. Například v Japonsku máme hodně pohádek o vodnících, které jsou téměř totožné námětem únosu princezny do jiné země – podobně jako Rusalka v Čechách, takže pokud máme v pohádkách vodu, pak máme stejné kořeny imaginace. Příběh Ninji je váš vlastní?
Objevil jsem si ji sám, první inspirací byla česká pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kterou jsem dělal s dětmi. Chtěl jsem udělat tuto pohádku a pomoci princi, aby ochránil princeznu, ale když jsem začal tvořit, tak jsem postupně měnil i ideu a dospělo to do tvaru, který jste viděli. Děláte si sám kresby i loutky? Jsou moc pěkné…
Ano, vše si vyrábím sám. Vaše pohádky jsou určeny i pro dospělé, nebo jen pro děti?
Pro děti i dospělé, také dělám představení pro dospělé, ale inspirované pohádkami. Někdy jsou totiž pohádky brutální až kriminální. Za svou práci jste byl celosvětově oceněn mnoha cenami. Má to nějaký vliv na vaši práci?
Přichází s tím motivace. Například, když jsem byl opravdu plný obav z kvality mé práce, nebyl si jist svým představením, tak jsem dostal v Polsku Cenu publika – to byla obrovská motivace, ujistili mne, že mám pokračovat, že moje práce má smysl. Noriyuki Sawa se narodil v roce 1961 v Otaru (Japonsko, ostrov Hokkaidó). Roku 1991 odjel do Francie a zahájil svou profesionální kariéru v Evropě. O rok později přijíždí jako stážista japonského ministerstva kultury do Československa. Od té doby vystupoval ve více než dvaceti zemích. Má za sebou bohatou pedagogickou činnost, která zahrnuje přednášky a workshopy herectví a loutkoherectví na Akademii múzických umění v Praze, na americké Standford University, v loutkářské škole v Londýně aj. Je členem Mezinárodní loutkařské unie UNIMA. V roce 1999 obdržel Evropskou cenu kultury za představení Les, dále získal medaili Franze Kafky. Následujícího roku v zahradách Pražského hradu s velkým úspěchem předvedl dvouapůlhodinové sólové představení Macbeth, které bylo vybráno jako součást Letních shakespearovských slavností pořádaných úřadem tehdejšího prezidenta Václava Havla.