Michaela Černá: ,,Hlídám, aby měl balet duši.“

Michaela Černá: ,,Hlídám, aby měl balet duši.“

Autor Marie Vejvodová

Při setkání s Michaelou Černou dostane člověk návod, jak se má žít. Bývalá baletní sólistka zažila vzestupy i pády, vždy se ale opět postavila na nohy a čelila životu tváří v tvář. Tato inspirativní, veselá dáma právě dnes slaví šedesátiny a při pohledu zpět ničeho nelituje. Má za sebou hvězdnou taneční kariéru, nyní si vychutnává svou pozici baletní mistryně Národního divadla. Zaplaťpánbůh, že u baletu a divadla zůstala. Technická zdatnost tanečníků se podle ní dnes sice stále zlepšuje, je ale třeba hlídat, aby se z baletu nevytratila duše.  

Právě slavíte životní jubileum. Jaké milníky považujete ve svém životě za nejvýznamnější?
Když slyším, kolik mi bude, říkám si: ,,Už?“ Duševně se na ten věk necítím vůbec, když se ale podívám do zrcadla, tak ano. Každé jubileum je určité zastavení. Při pohledu zpět si říkám, že moje kariéra i osobní život byly velice zajímavé, a doufám, že ještě budou. Zažila jsem úspěch i strmý pád, chvíle, kdy jsem měla všechno a najednou nic, a musím přiznat, že otřepané přísloví ,,všechno zlé je k něčemu dobré“ je pravdivé. Vzestupy i pády mě obohatily a hodně posunuly. Záleží jen na vás, jak se k životu postavíte, a já jsem optimistka a dokážu se radovat z maličkostí. Život je krásnej, i když vás potká něco těžkýho. Mám doma dva muzikanty, syn šel v manželových šlépějích a hraje na kontrabas. Teď máme zase těžší období, protože syn je vážně nemocný, ale věříme, že se z toho dostane.

To mě mrzí, budeme držet palce. Když jste se dala na tanec, také jste šla ve šlépějích své rodiny?
K tanci jsem se dostala docela zvláštně. Můj tatínek byl architekt, oba rodiče byli sportovně založení a ke sportu mě vedli. Odmalička jsem krasobruslila a dělala gymnastiku. Všem baletkám bych doporučila, aby začaly gymnastikou. Krasobruslení mě ale moc nebavilo, tak rodiče přemýšleli, když jsem pohybově nadaná, co bych mohla dělat jiného. Dali mě na balet a ten mě chytl. Jednou, když jsme neměli ve škole špičky, jsem se dokonce rozplakala. Pak jsem se dostala do baletní přípravky Národního divadla, tam si vyzkoušela tanec i na jevišti, což mě moc bavilo. Tak jsem se přihlásila na konzervatoř, a už to šlo dál... 

Měla jste možnost studovat i v tehdejším Leningradu, dnešním Petrohradu. Co vám tato zkušenost dala?
Strašně moc. Zvlášť v té době, kdy nebyl internet ani žádná videa jako teď. Když si chtěl člověk rozšířit obzory, musel někam vycestovat, takže jsem měla obrovskou kliku, že jsem se tam dostala. Tehdy jsem také začala soutěžit. V Lausanne jsem vyhrála Cenu nejlepší Evropanky a studijní pobyt v USA. Takže v sedmnácti letech jsem se nejprve dostala do jedné mekky baletu – Leningradu – a potom do druhé, do Spojených států, kde jsem poznala New York City Ballet. Když si na to dneska vzpomenu, přijde mi to až neskutečné. Byl to velký dar.

Ruský balet je ve světě pojem. Čím to je?
Mají výbornou školu, základy. Balet tam má opravdu dlouhou tradici, podporuje a udržuje se dodnes. Taneční život je jepičí, a kdybych se dnes zeptala mladé generace na významné tanečníky z generace přede mnou, pravděpodobně by nikoho neznali. Tam ale ano. Když se dítě dostane na taneční školu, je to pro všechny velká pocta. Dostala jsem roli ve filmu Děti z Divadelní ulice, který vznikl pod záštitou monacké kněžny, a v něm je krásně vidět, co ruský balet opravdu znamená. V Americe je také spousta skvělých tanečníků a pedagogů, a když se spojí Západ s Východem, vzniká opravdu výjimečné taneční umění.

Co považujete za vrchol své kariéry?
Bylo jich několik. Přijde mi to hrozně dávno. Vždyť já ukončila aktivní kariéru v minulém tisíciletí! Díky pobytu v Leningradu jsem se hezky rozjela hned na začátku a tančila ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Bylo mi jenom jednadvacet a už jsem si zatančila skoro všechny hlavní role: Giselle, Odettu, Carmen… Pak se mi ale zastesklo po domově a vrátila jsem se do Prahy, kde jsem začínala zase od začátku.

To byl ten pád?
To ne, odjela jsem dobrovolně, a zase jsem rychle rostla. Vdala se a šlo to úžasně. Pak přišly zdravotní problémy – to byl ten pád. Ochrnula jsem na pravou ruku a myslela si, že už nikdy nebudu moct tančit. To mi bylo asi třicet.

Jak se s něčím takovým člověk ve třiceti letech vyrovnává?
Když o tom dnes přemýšlím, okolí to asi vnímalo hůř než já. Pro mladého člověka je něco takového tak neskutečné, že si ani nepřipouští, že by to mohla být pravda. Pořád doufáte, že se to spraví. V nemocnici jsem navíc viděla lidi, kteří na tom byli ještě hůř, a také se s tím museli nějak vyrovnat. Každý máme své osobní tragédie. Byla jsem tehdy hodně psychicky silná. Spadla jsem do toho až ve chvíli, když už jsem byla víceméně zase v pořádku. Říká se tomu posttraumatický šok, to se občas stává.

Takže vše nakonec dobře dopadlo?
Ano, osud byl ke mně milostivý. Také jsem měla úžasné doktory, kteří učinili správné rozhodnutí o další léčbě, i když šlo o risk. Zároveň pomohla velká podpora rodičů a opravdových přátel. Nakonec i balet sám, protože když máte balet ráda, tak léčí. Po malých krůčcích jsem začala opět tančit, potkala svého nynějšího manžela, otěhotněla, a zase bylo dobře.

Mělo mateřství vliv na vaši kariéru ?
Hodně mi pomáhali rodiče. Záleží hodně na zázemí. Pro ty, co ho nemají, je to těžší. Dneska je ale už docela běžné mít současně balet i rodinu.

Bylo pro vás těžké ukončit aktivní taneční kariéru?
Skončit je vždycky těžké, ale já věděla, že k tomu jednou dojde. Balet je umění mladých. Po mateřské jsem se na scénu znovu vrátila, i když jsem si původně myslela, že se tak nestane. Navíc jsem málem skončila už v těch třiceti, takže když to v osmatřiceti nakonec přišlo, nebyl to zas tak velký problém. Nikdy jsem necítila lítost nad tím, že jsem si nestihla zatančit tu či onu roli, nemůžu si stěžovat.

Přemýšlela jste někdy o tom, čemu byste se věnovala, kdybyste nezůstala u baletu?  
Naštěstí jsem nikdy nemusela. Nabídli mi pozici baletního mistra, tak jsem docela plynule přešla z jedné role do druhé a u divadla zůstala dodnes. Jsem za to moc vděčná, já mám balet hrozně ráda.

Co na něm máte nejradši?
Všechno. Miluju pohyb a hudbu a obohacuje mě i duševní stránka baletu.

Chybí vám tanec?
Já se hýbu pořád. Když se mi stane, že mám velký pohybový ,,absťák“, tak si jdu zacvičit na trénink nebo si zajedu na kole. V zimě ráda lyžuji. Musíte respektovat svoji pozici a já si teď užívám, že učím tanečníky a předávám jim své zkušenosti.

Jaké to pro vás je?
Jako tanečnice jsem byla sama za sebe. Jako pedagožka pomáhám svým svěřencům nalézt správnou cestu, ale jít po ní musí sami. Když sedím v hledišti, už nezmůžu nic. Jejich úspěch je pak moje tichá radost. Je to něco úplně jiného než sama tančit, ale je to stejně hezký.

Jaké největší rozdíly vidíte mezi dobou, kdy jste tančila vy, a tou současnou?
Tak třeba stoupla kvalita výroby špiček. Dnes je takových druhů! (smích) To hraje velkou roli. Dnešní tanečníci také mají více možností. Když se snaží, můžou studovat, kde chtějí, učit se ve světě a získat rozhled. Všímám si také, jak jde nahoru technická zdatnost tanečníků. Musejí být multifunkční. Očekává se od nich, že zvládnou všechno, od klasiky po modernu. Chápu důraz na techniku a souhlasím, aby pohyb byl co nekvalitnější, nesmí se ale zapomínat na to, že to je hlavně umění. Nemělo by to být jen cvičení, ale musí v tom být vidět duše. Když chybí, je to problém. A tak já teď ve své roli baletního mistra dávám pozor na to, aby se na duši nezapomínalo.  

Michaela Černá se narodila 24.8.1958 v Brně. V roce 1977 absolvovala Taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze a současně roční stáž v Akademickém choreografickém učilišti v Leningradě. Poté nastoupila angažmá jako sólistka baletu ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde působila celé dva roky. V sezoně 1979–1980 přestoupila do Baletu Národního divadla v Praze na post sólistky. Vytvořila zde řadu rolí nejen klasického, ale i moderního repertoáru. Ztvárnila postavy dramatické i komické: Odettu/Odilii v Labutím jezeře, Myrthu v Giselle, Zaremu v Bachčisarajské fontáně, Paní Měděné hory v Kamenném kvítku, Evu ve Věčných písních, Giulliettu v Hoffmanových povídkách, Matku v Pokladu (Kytice), Lady Macbeth v Macbethovi, Francescu v Labyrintu, Dianu v Sylvii, Jennifer a Ptáka ohniváka ve stejnojmenných baletech, Kitri v Donu Quijotovi, Sylphidu v La Sylphide, Dívku v Carmině Buraně, Taglionu v Grand pas de quatre, Šeříkovou vílu a Královnu v Šípkové Růžence, Choleru v Čajkovském, Zlou sestru a Macechu v Popelce, První tanečnici a Učitelku tance v Někdo to rád…, Matku v Dítěti a kouzlech. Mimo jiné také ztvárnila jednu z hlavních rolí v celovečerním filmu Děti z Divadelní ulice v koprodukci USA a SSSR, který vznikl pod záštitou monacké kněžny Grace.  Zúčastnila se řady mezinárodních i celostátních soutěží: Praha 1975 (1. cena v kategorii mladších), Bratislava 1977 (2. cena v kategorii starších), Varna 1974 (4. místo v kategorii mladších), Lausanne 1976 (Cena nejlepší Evropanky s měsíčním stipendijním pobytem v Briansky Saratoga Ballet Center a cena s medailí za nejlepší klasickou variaci), Tokio 1978 (medaile a 12. cena), Jackson 1980 (diplom). Zúčastnila se mnoha mezinárodních festivalů, zahraničních zájezdů a hostování na Kubě, v USA, Austrálii, Velké Británii, Francii, Řecku, Německu, Belgii, Polsku, Španělsku, Finsku nebo ve Švýcarsku.  Od roku 1996 přešla do funkce baletního mistra a pedagoga v Národním divadle v Praze. Současně ještě vystupuje v rolích královen a matek. Poslední roky pracuje též jako asistentka choreografie. Spolupracovala s řadou významných tvůrců, jako je J. Kylián, J. Grigorovič, Stein, L. Vaculík, Ch. Hampson, C. Janssen, Y. Vàmos, F. Andersen a s mnoha dalšími. V roce 2004 vytvořila choreografii Polednice (hudba A. Dvořák) a Carmen (hudba R. Ščedrin a G. Bizet) u příležitosti Ryedale Festival v Anglii.

Zdroj:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/michaela-cerna