Ivana Kloubková: „Duší se cítím pedagogem…“

Ivana Kloubková. Foto: Jef Kratochvíl

Autor Sylva Tománková

Jak jsi začínala s moderním tancem?
Celý začátek ve mně nastartovala Marie Turková v Brně; byla průkopnice moderního scénického tance a měla v Brně svůj amatérský soubor MAT – Mládí a tanec, podobně jako v Praze VUS (Vysokoškolský umělecký soubor, pozn. red.). Jako dítě jsem chodila do lidové školy umění, kde jsem absolvovala celý první cyklus a do druhého už se mně nechtělo. Moje maminka se znala z Divadla bratří Mrštíků právě s Mankou Turkovou, která dělala choreografie a vedla zmiňovaný soubor, do kterého jsem se dostala. Tehdy jsem se nadchla pro moderní tanec. Byla jsem v souboru nejmladší, ale hodně jsem se tam naučila. Měli jsme tréninky několikrát týdně a představení po Československu i v zahraničí. Soubor zakládal i Petr Borja, krátce dělal i choreografie do divadla Reduta. Později byli mezi tanečníky i vysokoškoláci, všichni byli amatéři, ale na velmi slušné úrovni. V současnosti už není moc takových souborů. 

Jak hodnotíš Marii Turkovou zpětně jako pedagoga?
Vytvořila si svůj pohybový systém, vycházela ze sebe. Nejezdila na stáže do zahraničí, kde by se učila. Hledala si svůj pedagogický systém. Spíše byla kvalitní choreografka, původně byla baletka v divadle a později odešla učit moderní tanec na brněnskou konzervatoř, kde udělala hodně v metodické práci. 

Když ses pak dostala do Prahy…
Protože jsem tanec opravdu milovala, a dodnes miluji, tak ona mně pak v podstatě ukázala další cestu, navedla mě na pražskou školu HAMU, obor taneční pedagogika. Díky ní jsem si před přijímacími zkouškami zdokonalila klasický a lidový tanec (u Elišky Rybníčkové) na brněnské konzervatoři, které byly podmínkou přijetí.
Na HAMU jsem měla na klasiku paní Věru Ždichyncovou, která tančila jako balerína v Ostravě, známou metodičku Olgu Páskovou a starého úžasného pana Františka Bonuše, což byla naprostá studnice a gejzír energie, který nás spolu s Ladislavem Vaškem učili lidový tanec. Ze začátku jsme na taneční gymnastiku měli Markétu Kytýřovou a pak Ivanku Kubicovou na techniku Marthy Graham. Jinak mě ve škole oslovily nejvíce dvě silné osobnosti, a to Božena Brodská, která byla tehdy vedoucí katedry, a Vladimír Vašut, který mě navedl na další cestu a seznámil mě s mým budoucím manželem Vladimírem.

Kam jsi pokračovala po škole?
Skončila jsem školu a hledala práci a stále jsem měla vazby na Brno. Měla jsem domluveno, že nastoupím do Domu pionýrů a mládeže v Lužánkách na místo metodika a učitele tance. Po prázdninách místo najednou nebylo; dozvěděla jsem se, že se soudružkám nelíbilo, že jsem měla tričko na ramínka… A byla jsem najednou v socialismu nezaměstnaná, což se nesmělo. Chodila jsem v září ještě na brigádu na výstaviště dělat hostesku a pak mně můj kamarád nabídl místo na tanečním oboru v Kulturním domě hlavního města Prahy. Měla jsem na starosti organizaci soutěží, přehlídek scénického, společenského i lidového tance a seznámila jsem se v Praze se spoustou lidí.
Pak mi nabídla Bíba Brodská aspiranturu v oboru teorie tance, což dnes je něco jako doktorát (tehdy byla jiná struktura školství). To studium bylo částečně i placené a současně jsem studovala a psala práci o výrazovém tanci v období první republiky (práce Výrazový tanec v ČSR: Praha, Brno /1918–1945/ vyšla později jako skripta, pozn. red.).
Po skončení studia jsem zůstala ve škole jako odborný asistent a učila dějiny tance. Později jsem tančila ve VUS, kde jsem prošla přes přípravnou skupinu pod vedením Vlasty Schneiderové a krátce jsem tančila, než se mně narodila dcera Veronika. Ve VUS bylo podhoubí a centrum moderního tance; tanečníky a pedagogy, kteří přijeli ze zahraničí, zvali a spolupracovali s nimi, a tak jsem zažila zajímavé pedagogy – kromě Ivanky Kubicové a Honzy Hartmanna také Helenku Ackermannovou, která studovala v Americe tanec a s manželem, jazzovým hudebníkem, pak přijeli do Čech. Ve VUS jsem se seznámila s technikou José Limóna, kterou pravidelně vyučoval při hostování i Bruno Genty. Později se začaly dělat známé Mezinárodní týdny tance.

Objevila jsi nějaké zajímavé věci při psaní práce o moderním tanci v Československu?
Do té doby nebylo dané téma nijak systematicky zpracované. A protože Božena Brodská věděla, že se zajímám o moderní tanec, tak mě na toto téma navedla. Nemyslím, že bych udělala nějaký zásadní objev, ale spíše jsem dané období zkompletovala i z dobového tisku, kritik a dalších pramenů. Rozšířila jsem stručnější práci Výrazový tanec Jarmily Kröschlové.

Jak ses pak ocitla ve Freiburgu?
Když bylo mému muži Vladimírovi 45 let, tak končil u Pavla Šmoka v Pražském komorním baletu (bylo to už pro něj fyzicky moc náročné), a když jsme zvažovali co dál, zavolal Pavel Mikuláštík, se kterým chodil do baletní přípravky Národního divadla a pak spolu studovali i konzervatoř, ale nebyli ve stejném ročníku.
Mikuláštík po roce 1968 emigroval na Západ, kde tančil například v Německu u Johanna Kresnika nebo ve Francii. Šmokův soubor jezdil do zahraničí, a tak udržovali spolu kontakt a občas se viděli. Mikuláštík v září 1990 zakládal svůj soubor Choreographische Theater Pavla Mikuláštíka ve Freiburgu ve jménu tanečního divadla (Tanztheateru) a hledal osobnosti.
Vladimíra znal a volal mu, jestli ještě tančí, že tam chce mít i zkušenější tanečníky a navíc by si dělal svoje choreografie na sebe. Soubor byl složený jak z profesionálních tanečníků, tak herců i z totálních amatérů. Bylo to tedy zvláštně poskládané. Ve škole jsem si vzala roční neplacenou dovolenou. Nakonec jsme tam byli pět let, než Vladimír definitivně ukončil svoji taneční kariéru.
Ze začátku jsem byla jako žena v domácnosti, což byl pro mě šok, německy jsem neuměla, jen anglicky, a navíc jsem si nemohla ani zaplatit nějaký kurz. Nejdříve jsem si koupila kolo a projela krásné okolí města, ale velmi rychle jsem se dostala do poloprofesionálního souboru Revue-Ballett u Mikuláštíkova divadla, který vedla Doris Freyman. Měli jsme třikrát týdně trénink a divadlo nás využívalo do oper, činoher a do sboru tanečního divadla. Zatančila jsem si různé zajímavé věci včetně kankánů. Později jsem začala i učit v taneční škole. Ke konci našeho působení ve Freiburgu otěhotněla v divadle choreografka Doris Brönnimann a já jsem začala dělat i choreografie pro operetu Bratránek z Batávie.
Užívala jsem si to tam, byla jsem spokojená a i němčinu jsem se nakonec naučila, i když gramatiku pořádně dodnes neznám, ale domluvím se.

Jak jste se pak dostali do Divadla bratří Mrštíků, nyní Městského divadla Brno, do muzikálů?
Po odchodu z Freiburgu jsme hledali práci a nakonec jsme ji našli v Brně, kdy první kontakt zprostředkovala, i když jsem Stanislava Mošu (ředitel a režisér Městského divadla Brno, textař a libretista, pozn. red.) znala, Vladimíra Kartousová. Byla původně Mošou oslovena, aby v divadle vedla tréninky, a tím začala lidi připravovat na muzikálovou scénu. Radil se s ní, jestli neví o někom, kdo by mohl dělat choreografii West Side Story. Řekla mu o nás a Moša nás oslovil. Dostala jsem částečný úvazek jako taneční mistr od sezony 1995/1996 a Vladimír jako hostující choreograf; v divadle dodnes není systematizované místo choreografa.
West Side Story dělal jako svoji první větší věc; krátké kusy dělal už u Šmoka a na choreografické soutěže, u Mikuláštíka si tvořil věci pro své výstupy na jevišti, ale byl především interpret.

Učíš na různých místech a různé lidi – od herců, přes pedagogy až po budoucí tanečníky. Baví tě to?
Baví, dělám svou práci ráda, lidi mě berou. Myslím si, že jsem duší pedagog. Když se ohlédnu za svojí prací, tak si za ní stojím. Na HAMU jsem učila dějiny tance, pak jsem odešla do Německa. V době mladické drzosti jsem publikovala, k čemuž mě trochu Vašut donutil. V Německu jsem pak chvíli dopisovala do Tanečních listů jako zahraniční korespondent jednak o Mikuláštíkovi, ale i o dalších představeních, která mě tam zaujala. 

Jak vidíš budoucnost moderního tance?
Velmi pozitivně. Tanec udělal velký krok kupředu, říká se, že 20. století je stoletím tance. Když jsem začínala, tak bylo moderny velmi málo, v současnosti je velký rozptyl a vývoj jde stále dál a člověk neví, kde to skončí.
Kdybych se sama nevzdělávala, tak bych dnes vůbec nemohla existovat po profesní stránce. V době socialismu byly zavřené hranice, až do revoluce se nesmělo prakticky nic dělat, VUS musel začínat na amatérské úrovni, protože tady nic neexistovalo. Po revoluci se otevřely dveře a vše se sem navalilo a člověka znejistělo, co všechno je možné, jak se to prolíná. Dnes je tělo tanečníka tak flexibilní a je vyžadováno, aby bylo použitelné jakýmkoli způsobem.    

Mgr. Ivana Kloubková (*22. února 1957) vystudovala obor taneční pedagogika na HAMU v Praze. V letech 1981–1982 působila v Kulturním domě hlavního města Prahy jako samostatná odborná pracovnice pro taneční obory. V období let 1982–1985 na HAMU získala aspiranturu v oboru taneční teorie a místo odborné asistentky na taneční katedře tamtéž. Výuce tance se tam věnovala až do roku 1990. Pak odjela do Spolkové republiky Německo, kde pracovala v Městském divadle Freiburg jako tanečnice, taneční pedagožka moderního tance i jako choreografka opery a operety až do roku 1995. Po návratu do České republiky v roce 1995 až dosud je angažována v Městském divadle Brno jako taneční mistryně a asistentka choreografie. Výsledky její taneční i choreografické práce můžete vidět v muzikálových představeních MdB dosud. Působí jako taneční pedagožka nejen hudebnědramatického oddělení Konzervatoře Brno, ale i muzikálové katedry JAMU. Mimoto se pravidelně zúčastňuje tanečních workshopů (Sommertanzwochen Wien, ProART Brno/Praha apod.). Specializuje se na výuku moderního a jazzového tance.