Česká taneční platforma: Rozhovor s NANOHACH

9. 4. 2012 rozhovory

Autor Lucie Břinková

V rámci České taneční platformy se představí mimo jiné i soubor NANOHACH s inscenací Brut. Ta byla původně uvedena jako work in progress v roce 2010, pak 23. a 24. února 2011 měla premiéru ve Studiu Alt@. Jejím autorem je francouzský choreograf Fabrice Ramingom. V rozhovoru odpovídají Honza Malík a Fabrice Ramalingom.

Brut je velmi zajímavým představením, které je plné neotřelých pohybových figur. Jaký podíl má na choreografii Fabrice Ramalingom a jaký uskupení Nanohach?
H.M.: Námět a koncepci představení navrhnul a zpracoval choreograf. Stejně tak impulsy pro hledání pohybu podnítil autor. Tanečníci pracovali v rámci různých zadání na pohybovém vyjadřování se, a tedy materiál pro choreografii vzešel kromě některých pasáží také z tvůrčího potenciálu interpretů. Co vám přinesla spolupráce na tomto představení s Fabricem Ramalingomem?
H.M.: Budu možná ne příliš konkrétní, ale těžko se odpovídá slovy. Zažili jsme opravdu tvůrčí přístup a poctivé záměry. Dostali jsme příležitost k hledání a objevování pohybu jinou cestou. Měli jsme opět to štěstí v ne právě příznivých podmínkách pro mezinárodní spolupráci pracovat ve větší skupině tanečníků. Opravdu si myslím, že se jedná o jedinečné představení pro českou taneční scénu. Výjimečné je i tím, že abstraktně zpracovává natolik konkrétní věci.
A letošní pokračování práce na představení v Centru DOX a jeho uvedení byly jedním slovem zážitek. Bohužel některé české umělecké subjekty a instituce si nedostatečně uvědomují a nejdou vstříc těmto výjimečným příležitostem a možnostem prezentovat český současný tanec jinak a jinde než v divadle před očima českých, ale i zahraničních diváků. A zvláště když tyto počiny lze opakovat za ne obtížných podmínek. Rozhodli jste se Brut poprvé uveřejnit jako skicu, která představovala, jak by konečný kus mohl vypadat. Pomohly vám reakce publika a kritiky vytvořit z Brut představení, se kterým jste spokojeni?
H.M.: Ano, každá debata je něčím přínosná a podnětná. Ale na výslednou podobu díla tato neměla, myslím, větší vliv. Změny byly i v obsazení. Původně v Brut vystupovali 4 tanečníci, v konečné fázi 5 tanečníků. Co vás vedlo k této změně?
H.M.: Původně čtyři aktéři zpracovali s Fabricem první skicu, která byla prezentována pouze jednou v rámci ukázky z díla. Ale myslím, že od počátku tvorby byla cítit genderová nevyrovnanost a ta stávající neměla pro dílo opodstatnění. Proto se přikročilo ještě k druhému muži. Brut je živým organismem nejen tanečním, ale i hudebním. Jak vznikalo souznění mezi hudbou a tancem?
F.R.: Přál jsem si hudbu, která by seděla k charakteru tance a která by zároveň dotvářela prostředí. Skupina Nanohach mi představila Honzu Kalivodu, který už pro ně tvořil. Kalivoda hraje na trubku a na akordeon. Tak jsem ho žádal o živou hudbu. Chtěl jsem, aby použil tyto dva nástroje hrající na principu vzduchu a dechu. Trubka protíná prostory ticha, směřuje ven, je jako volání. Akordeon do sebe prostor absorbuje, koncentruje ho, a tím jakoby umožňoval vstoupit dovnitř. Fyzická námaha, kterou musí Kalivoda vydat, aby z nástroje vydal zvuk, je v dialogu s fyzickou námahou tanečníků. Tanec je v této choreografii vystavěný z výbuchů napětí, koncentrovaných gest, vymrštění, prudkých zastavení. Sám pohyb je muzikální. A námaha – úsilí vynaložené těly v pohybu se pojí s námahou vynaloženou hudebníkem.
Co se týká atmosféry: chtěl jsem ukázat těla v napětí, proto bylo pro mě nevyhnutelné je odhalit, aby byla vidět hra svalů. Většina pohybu se rodí v horní polovině těla, z čehož pramení i požadavek na nahá torza tanečníků. To dává pocit archaičnosti, divokosti. Divák může vycítit animalitu. Dlouhé troubení na trubku až do vyčerpání dechu otevírá prostor ticha a vytváří napětí v čase, což evokuje varování či nebezpečí. Když slyším tyto zvuky, vyvstává mi představa honu na zvěř, nebo štvané zvěře. Akordeon, jako by vytvářel vnitřní krajinu a směřuje do nitra těla k intimnímu odhalení.
Kombinace zvuků a těl mi připomínají Nižinského fauna. Chtěl jsem vytvořit atmosféru připomínající něco archaického, divokého, naléhavého, v kontrastu s jemností a intimitou. Plánujete nějakou další spolupráci s Fabricem Ramalingomem?
H.M.: Fabrice byl velmi rád z našeho spojení, ke kterému by zcela jistě nedošlo, kdybychom se náhodou nepotkali v Paříži. Zejména teď v březnu, kdy jsme se v Praze opět potkali, odjížděl s nadšenými pocity po práci na repríze v Centru DOX a z možnosti umístit Brut do této galerie, kam rozhodně patří. Ano, plánovali jsme pro letošní rok pokračování spolupráce na projektu, na kterém by se autorsky a interpretačně podílel i autorův domácí soubor R.A.M.a v Montpellier. Bohužel i ve Francii není pro Fabrice v tomto období příznivá situace pro zahraniční spolupráci, takže se nakonec tři tanečníci z Brutu na dalším projektu nepodílí. Snad v budoucnu. Je něco, na co se vás nikdo k představení Brut nikdy nezeptal a vy byste to chtěli sdělit?
F.R.: Rád odpovídám na otázky druhých, protože mi to umožňuje slyšet jiný názor, zájem, pohled na moji tvorbu odlišný od toho mého. Tvořím taneční představení určené pro diváka. Setkání s diváky po představení, či v rámci veřejných zkoušek mi dávají zpětnou vazbu. Umožňuje mi to vidět představení jinýma očima, odpoutat se od něj a dokonce se v mojí tvorbě posunout. Dílo se vynořuje díky přítomnosti diváků. Pro ně tancujeme a dílo žije jen za předpokladu jejich přítomnosti. Zdá se mi zbytečné připomínat, že novináři představují důležité pojítko mezi uměleckým dílem a divákem. Jejich pohled na dílo a znalost choreografického umění fungují jako zprostředkovatel a zároveň vzdělávají. Taneční kritik musí mít tanec rád, musí tanec znát (jeho dějiny, techniky, estetické přístupy), musí rád sdílet svoji znalost nástrojů a prostředků jak tanec číst, aby tak pomáhal choreografii se rozvíjet a budovat si diváckou základnu složenou ze znalců i z amatérů. Vyzbrojený znalostmi, klade přesné a zásadní otázky, umožňuje umělci růst. Novinář nabízí choreografovi možnost vidět jeho dílo z jiného úhlu pohledu. Je to úloha nelehká, ale nesmírně potřebná, v případě, že je vykonávaná dobře. Česká taneční platforma – to by měl být výběr toho nejlepšího ze současného českého tance – jak vnímáte současný český tanec v porovnání s vašimi zkušenostmi ze zahraničí?
F.R.: Těžko se porovnává neporovnatelné. Umění vzniká v určitém historickém a socio-ekonomickém kontextu. Když pracuji v kanadském Vancouvru, jasně si uvědomuji vliv amerického post-modernistického myšlení a kontaktní improvizace. Choreografická blízkost s USA nabízí tento vliv přímo, a tak jako v USA, ani v Kanadě není současný tanec velmi podporovaný. Existuje díky hrstce tanečníků, žije dál, ale v rámci kulturní scény stále zůstává undergroundem.
Z České republiky znám jen Prahu. Nejsem obeznámený s dějinami tance v Čechách a vlivem na něj, ani s dějinami krajiny samotné. I když jsem viděl pár představení v Divadle Ponec, nebo ve Studiu Alt@, které, zdá se, podporují rodící se choreografické umění, taneční umění této země neznám. Stejně tak přesně neznám systém financování, který u vás dnes zabezpečuje Ministerstvo kultury. Při analýze estetik různých choreografických skupin je třeba brát v úvahu prostředky, se kterými disponovala produkce, za pomoci kterých díla vznikla a také kontext, ve kterém byla díla realizována.
Čím méně porovnáváme s okolím, s jinými krajinami, tím více se daří samotné tvorbě. To, co jsem mohl vypozorovat je, že jsou tu dobří tanečníci, kteří chtějí tvořit. Tanci se daří jen díky vůli a zanícení tanečníků a choreografů. A to v kontextu, který není vždy bezproblémový, ani lehký. A v Praze je tuto vůli cítit.