3 otázky pro... Jaroslava Slavického

8. 2. 2012 rozhovory

Autor Petra Dotlačilová

Balet Státní opery Praha chystá na 16. února 2012 premiéru nové inscenace Dona Quijota. Temperamentní balet Ludwiga Minkuse inspirován Cervantesovým příběhem, který se objevuje na repertoáru světových baletních souborů již více než sto let, přivádí v Praze opět k životu tanečník, pedagog, choreograf a ředitel pražské taneční konzervatoře Jaroslav Slavický. Již několikrát jste balet Don Quijote uvedl na různých českých scénách. Jistě jste si za tu dobu vytvořil k tomuto baletu určitý vztah – co pro vás tento balet představuje?
S baletem Ludviga Minkuse Don Quijote jsem se skutečně setkal několikrát. Nejdříve jako interpret při uvedení baletu v ND v Praze v roce 1985 Borisem Bregvadze, kdy jsem tančil roli toreadora Espady a později i roli dona Quijota a Camacha, balet jsem měl na starosti také jako baletní mistr.
V roce 1996 jsem dostal nabídku inscenovat balet v ND v Brně a v roce 2004 v Bádenském státním divadle v Karlsruhe. Don Quijote patří do „zlatého fondu“ klasického baletního odkazu 19. stol. Zásluhu na tom, že se od své premiéry v roce 1869 ve Velkém divadle v Moskvě hraje na všech světových scénách a přenáší se vlastně z jedné generace tanečníků na druhou, má právě jeho scenárista a choreograf Márius Petipa. Geniální je jeho „přetavení“ techniky klasického tance do španělského charakteru, které se objevuje především v práci paží, ve volbě póz a „epaulement“. Jeho choreografická koncepce, krásné taneční scény, duety, variace a světoznámé pas de deux ve 4. jednání zajistily Donu Quijotovi nesmrtelnost. V roce 1900 uvedl Dona Quijota, podle Petipy, ve Velkém divadle v Moskvě jeho žák a velký znalec Petipova díla, Alexander Gorský. Do inscenace přidal některé tance, např. Fandango na hudbu Eduarda Nápravníka – je zařazeno i v inscenaci ve Státní opeře – ale snažil se především o zvýraznění obsahu, výstavbu dějové linky, propojení tanečních a pantomimických scén, zapojení baletního sboru do celkového průběhu děje a jakéhosi celkového oživení inscenace. Don Quijote je snad jediným dochovaným baletem 19. stol., který je plný humoru, komických situací, odlehčeného charakteru a diváky skutečně pobaví. I vy tedy uvádíte klasickou ruskou verzi baletu, která se odvolává na choreografy M. Petipu a A. Gorského a která je plná ustálených náročných variací. Provedl jste v této verzi nějaké větší úpravy? V čem je vaše inscenace originální?
Choreografie Dona Quijota samozřejmě vychází z Petipy a Gorského – zatím to nikdo lepší neudělal, a jak uvádím výše, právě jejich koncepce i slavné taneční scény jsou důvodem více jak 150letého uvádění baletu na všech světových jevištích. Samozřejmě některé části jsem upravoval, něco jsem zkracoval nebo zcela vynechal, tak aby inscenace měla spád – správný temporytmus. Snažil jsem se o srozumitelnost a logiku děje, v režii potom o hereckou přesvědčivost a prokreslení všech postav, nejenom těch hlavních. Vedle ústředního páru Kitri a Basila, jsem spojením role „pouliční tanečnice“, „dryády“ a Mercedes vytvořil společně s toreadorem Espadou ještě jeden ústřední pár, který prochází celým baletem, „roztančil“ jsem komickou postavu Camacha tak, aby mohl uplatnit nejen hereckou, ale také taneční charakteristiku role. Přikomponováním adagia Kitri a Dona Quijota ve „snu“ jsem se snažil o zvýraznění Kitri jako vize Quijotovy Dulcinei.
Na světě je uváděno mnoho verzí Dona Quijota, každá se více či méně setkává s pojetím Petipy a Gorského. V zásadě mi nešlo o vytvoření jakési mé originální verze. Pokud uvádím na scénu balety klasického baletního odkazu, snažím se vždy respektovat to, co je v nich cenné, tj. choreografická koncepce, styl a charakter tanců, dbám na srozumitelnost tanečního a hereckého vyjádření děje a celkovou živost představení. Jak se s látkou baletu z temperamentního prostředí Španělska vypořádávají tanečníci Státní opery Praha?
V souboru SOP pracuje několik vynikajících tanečníků. Je třeba se zmínit o obou představitelkách Kitri – vyzrálé, technicky i herecky suverénní Miho Ogimoto a o mladé, velmi talentované Alině Nanu. V roli Basila se představí tanečník s mezinárodními zkušenostmi Ulvi Azizov a velkou příležitost dostává absolvent Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, v současné době člen Bohemia Baletu, Ondřej Vinklát. Je třeba se zmínit i o Mercedes přední sólistky souboru Zuzany Hvízdalové a mladé francouzské tanečnici Fillipinne de Sevin. V roli Espady se vystřídá Viktor Kocian a hostující Filip Janda. Musím připomenout i skvělého Camacha Vjaceslava Burlaca a mohl bych jmenovat i ostatní členy v různých, zdánlivě menších rolích – ale není malých rolí!
Jak vyplývá z výše uvedeného, tanečníci se s úkolem vypořádávají dobře. Není to ale vůbec jednoduché, neboť taneční i herecké party Dona Quijota jsou velmi náročné a jsou „zkouškou ohněm“ pro jakýkoliv baletní soubor na světě. Věřím, že soubor projde touto zkouškou se ctí!