Žena pohledem studentů HAMU

30. 9. 2011 reportáže

Autor Petra Dotlačilová

Poprvé v nové divadelní sezóně se předvedli divákům studenti choreografie na pražské HAMU 26. září ve Studiu Alt@. V rámci pravidelně pořádaných představení Nové generace uvedli své choreografie zástupci bakalářského, magisterského i doktorandského studia. Večer zahájila doktorandka Sara Puchowska se svým work in progress Když křičí, tak...?! Sólo pro jednu tanečnici (Šárka Bočková) vzniklo během letošního coachingu choreografů SE.S.TA pod vedením Helge Letonja. Zabývá se prožitkem ženy, kterou zmítají trýznivé pocity, ona je chce vykřičet do celého světa a její křik se proměňuje v tanec. Tvůrčí proces choreografie spočíval v úzké spolupráci choreografky a interpretky, jedná se spíše o pohybovou studii na dané téma než o dílo se specifickým dějem. Zpočátku je tanečnice sužována jakousi niternou bolestí, vyjadřovanou pomalým pohybem. Bolest musí být obrovská, tanečnici nedovoluje téměř ani chodit, jen se potácet po zcela holé scéně. Když už to není k vydržení, vybuchne ve zběsilý tanec, či spíše zmítání, aby posléze padla vyčerpáním. Pohyb byl jakousi esencí bolesti a nejistoty, jakoby se tanečnice skutečně sotva držela na nohou, každý krok sledoval divák s obavou, zda bude následovat pád. Vrcholná scéna „křiku“ byla zase naplněna riskantním a velice rychlým vychylováním z osy, kde konečně naplno vyniklo umění interpretky a ukázalo se, že má veškerý pohyb pod naprostou kontrolou. Pavol Kršiak se podíval na ženu v poněkud jiném světle. Jeho hrdinka je modelka, ikona, symbol dokonalosti, jakým by podle módních časopisů měla být každá žena. Jenže nic není tak růžové, jak by se mohlo zdát. Ve své tragikomické choreografii Princezna Kršiak s nadsázkou zobrazuje život modelky, která pózuje až do úplného vyčerpání, ale vždy znovu se musí zvednou a hrát si na dokonalou ženu. Výmluvný je již kostým interpretky (Jana Vrána) – modrý celotrikot, který zakrývá nejen celé tělo od hlavy až po konečky prstů, ale dokonce i obličej. Vypadá tedy jako skutečná figurína, dokonalý produkt bez tváře. Tato postava se prvních deset minut choreografie pouze prochází po jevišti a pózuje neviditelnému fotografovi. Ale již po několika kolech se začíná její dokonalost vytrácet a ukáže se, že za maskou dokonalosti se asi skutečně skrývá člověk. Začínají jí tlačit boty, bolet nohy, záda. Zpočátku jsou malé výchylky ze zažitého pohybového vzorce téměř nepozorovatelné, nakonec se ale bolest vystupňuje do té míry, že bytost na jevišti spíše vypadá jako raněné zvíře než jako modelka. Nicméně její práce (a choreografie) ještě nekončí, a tak se musí vzchopit, nahodit profesionální výraz a postavit se znovu před fotoaparát, tentokrát jako fotomodelka ve studiu. Jedna póza střídá druhou, vše je opět dokonalé. „Fotograf“ je ovšem nemilosrdný, tempo zrychluje až do zběsilosti a modelka nemá na výběr, musí pokračovat. Opět padá vysílením. Nastane i okamžik vzdoru, kdy žena odhazuje boty na podpatku, symbol tolika utrpení, aby se vytančila ze svého zoufalství.
Tato choreografie trefně vykresluje svět módního průmyslu, jeho pozlátko, marnivost i utrpení modelek a nechybí tu ani alkohol a drogy, k nimž se často utíkají. Vzhledem k mnoha komickým prvkům (jak v kostýmu, tak i v režii a ve výkonu interpretky) by se dala považovat za parodii, ale jsou tu i hlubší momenty, které naznačují tragický rozměr celé situace. Závěrem se představila studentka magisterského programu Dana Palátová se svou choreografií Vector4 – Tetrahedron. Rozvíjí zde svůj předchozí projekt Trinitas, jenž zpracovával aspekty ženského života v paralelních situacích, zároveň se zde stává její inspirací geometrické těleso tetrahedron (skládající se z pravidelných rovnostraných trojúhelníků a mající čtyři stěny). Vector 4 je pro autorku „symbolem další (čtvrté) dimenze, ať už ji vnímáme jako svět za zrcadlem nebo svět, ve kterém se vidíme“. Zhruba toto se o choreografii dovídáme z programu k představení.
V praxi se před námi odehrává působivé a na studentku 4. ročníku relativně vyspělé dílo, a to po stránce jak choreografické, tak scénografické (na scéně, světlech a kostýmech spolupracoval Michal Horáček). Jeviště zdobí pouze jediná dekorace – důmyslný systém otočných desek a poloprůsvitných fólií – která zvláště v druhé půli čtyřicetiminutové choregrafie hrála důležitou roli v pohybu a prolínání čtyř tanečnic. Interpretky, oblečené v zajímavý „neoprenový“ overal s límci do půli obličeje, představovaly jednotlivé „vektory“ a zároveň rozměry člověka/ženy. Jejich pohyby byly geometricky přesné, na rozdíl od předchozích dvou choreografií byla tato v podstatě odosobněná a velice technická. Výše zmíněná témata jsou zde znázorněna velmi symbolicky: ženy tančí spolu a přitom každá sama, objevují se a mizí, vidí se v „zrcadle“, ale přitom to vlastně nejsou ony... Přesto byla však velice zajímavá a v kombinaci s dobře zvolenou koláží hudby dokázala udržet pozornost diváka po celou dobu jejího trvání. Skupinové výstupy se prolínaly s duety či sóly, procházením dekorací a hrou s odrazem byla pozornost publika naopak ještě více podněcována. Také práce se světly působila profesionálně a dobře dokreslovala scénu. Teprve až ke konci, kdy si každá tanečnice přibrala jako rekvizitu papírový model tetrahedronu, začalo tempo a pozornost mírně polevovat.
Celkově ovšem tato choreografie působila uceleným dojmem a tanečnice (jejich žvýkon byl vzhledem k délce díla obdivuhodný) dokázaly vytvořit atmosféru, která si diváky podmanila. Ať již to byl záměr či náhoda, zářijový večer Nové generace byl tematicky překvapivě jednotný: všichni tři choreografové si vybrali za téma ženu a její svět, vnitřní i vnější. Předvedli jej niterně a syrově (Sara Puchowska), s nadhledem a komikou (Pavol Kršiak) i v geometrických metaforách (Dana Palátová) a dohromady se jim podařilo vytvořit divácky zajímavé představení ukazující tvorbu budoucí generace českých choreografů. Z představení 26. září ve Studiu Alt@ – Hala 30.