Všechno je naruby aneb Festiválek Jsem s spokojenej...

25. 11. 2012 reportáže

Autor Lucie Břinková

Kino Aero již tradičně hostí festiválek Jsem spokojenej. Nebylo tomu jinak ani letos. Třicátý šestý ročník s tématem Všechno je naruby odstartoval 17. listopadu přesně ve 20.00 pompézním entrée pod taktovkou Varhana Orchestroviče Bauera. Ačkoliv mohl Varhan působit ve svých zlatavých kalhotách a saku ušitého ze státní vlajky jakkoli šíleně, dirigovat svůj orchestr zvládl na výbornou a festiválku se tak dostalo důstojného a zajímavého začátku. Startuje přehlídka pantomimy, pohybu a improvizace. Na pódium přichází Adam Halaš, otec a zakladatel této úspěšné akce, ve svém oblíbeném cylindru po panu Voskovcovi, a všem je jasné, že se rozhodně nebudeme nudit. Všechno je naruby! Zajímavé, jak tento slogan ve všech interpretech evokoval podobné konotace. Rvačka, výměna rolí, oblečení naruby, mluvení pozpátku či hlavou dolů... Přesto se nic a nikdo neopakoval. Každý měl na svůj výstup maximálně 9 minut a 17 vteřin, na což přísně dohlížel principál Adam. Šokující byl např. Antonín Novotný, který svůj čas vyloženě na jevišti prostál. Jeho naruby spočívalo v tom nic nedělat. Hlavně nic nedělat. Tento banální avšak odvážný výstup byl také náležitě oceněn. Jindřiška Křivánková a Markéta Vacková byly neuvěřitelné výrazovou i pohybovou přesností. Sice nám sdělovaly trochu hororový příběh, ale jejich projev byl natolik přesný, že vzbuzovaly salvy smíchu a spokojenosti. Smrt byla evidentní i v krátkém příběhu Michala Kerna a Iris Kristekové. Vlahost této dvojici přidala plavkyně Dora Sulženko-Hoštová, která měla opravdu skvělou tanečně plaveckou techniku a slušivý pruhovaný úbor. Především najíst se dosyta špagetami přišel na jeviště Martin Učík a BOHNICKÁ COMPANY. Tomáš Měcháček a jeho kolega za doprovodu hudby Davida Hlaváče sehráli neuvěřitelnou etudu o tom, jak je těžké přejít pódium, sklonit se k zemi, vzít si láhev s dětskými rychlými špunty, otevřít ji a nalít obsah do skleničky. Síla tohoto dětského moku byla neuvěřitelná. Ze starých polorozpadlých mužů se stali téměř supermani. Seskupení SQUADRA SUA se rozhodlo během svého výstupu použít a zakomponovat více nápadů. Jejich výběr motivů byl rozmanitější už jen proto, že toto duo tvořil Čech a Korejec. Stačilo, aby Čech mluvil korejsky a Korejec česky a první naruby bylo na světě. Další naruby bylo vyjádřeno posezením u stolu, který měl jednu svoji stranu desky položenou na zemi. U takového stolu se polosedělo/pololeželo bokem na zemi. Podobným způsobem na stole stály hrnečky i láhve. SQUADRA SUA představila jedno z nejnápaditějších a nejzajímavějších představení večera. Neméně zajímavé bylo také představení Aničky Polívkového a jejího partnera Jakuba Xaviera Bara zvaného Ibiška. Anička se rozhodla všem ukázat, že už není malá holka a že už by jí všichni mohli přestat oslovovat Aničko. Svlékala se při svém vyznání z romantických šatiček do černých kalhot, trička a vesty, které přísluší velké holce. Takto oděná zazpívala za Ibiškova doprovodu na kytaru několik „drsných“ písní. Prosím tedy, příště, až potkáte Aničku Polívkovou, tak to není žádná ANIČKA! Po přestávce na pódium naskákali členové BAMBULE BIJOU BÁC v úchvatných bílo-zlatých baletních kostýmcích. Nejvíce tyto třpytivé sukénky samozřejmě slušely pánům. Obzvláště, když tančili rozvíjející se lotosový květ. Radim Vizváry je prý nejlepší žijící mim praktikující skvěle své řemeslo. Jeho dokonalost jsme však nemohli zhlédnout, jelikož se v tento moment jednalo o rádiové vysílání. Ale Vizváryho kolega – moderátor rádia, nám zprostředkoval svým živým popisem každý jeho pohyb, mimiku i motivaci. Z divokého toreádora jsme tak viděli jen trochu vlasů a asi deseti vteřinovou rozzuřenou grimasu, jelikož simulovaná zeď z koberce tento naturel už nevydržela. Pěkně se představili i studenti pantomimy Hamu. Také pracovali s vícero motivy jako je výměna psa za pána, dítěte za maminku, usínání v obleku a odchod do práce v trenýrkách, obličejem namalovaným na břiše… Jejich vedoucí Adam Halaš na ně mohl být právem hrdý, i když vtipně hodnotil jejich výstup jako bezkoncepční a netématické představení. Sám se potom představil v etudě, ve které došlo k výměně Halaše vrátného s baletkou Národního divadla. Vidět Adama Halaše v černých obtažených legínách, jak točí piruetky a pobíhá „ladně“ po jevišti bylo náramně zábavné. Velkou salvu smíchu způsobili i pánové Jiří Havelka a Petr Prokop, kteří jakožto tučňák Oliver a plameňák Hanka počítali skupiny ptáků na ptačím sněmu a pořád ne a ne se dopočítat. Taková nesmyslně smyslná, hravá a vtipná improvizace nebývá často k vidění. Podobně inteligentní a zábavnou hru předvedlo trio Barbora Mišíková, Jan Cina a Petr Vančura, všichni tři oděni do lidových krojů semknutí společnou činností - drháním peří. Máma, táta a dcera, které se rodiče snaží radit, co se životem. Nechyběl ani lidový taneček tatínka v podání Jana Ciny. Večer uzavřel Martin Zbrožek, který v plejádě skvělých nápadů trošku zapadl. Na to, jak je to velká osobnost improvizovaného divadla, se představil s velmi malým a ne moc zajímavým výstupem s houslemi. Celý večer na jeviště vystupoval a sestupoval Johan 1 - 4. Šikovní mužíci zajišťující technické zázemí jednotlivých kusů. Byli Adamem dost peskováni, ale v závěru programu se odhodlali a ponořili se do euforie exhibice na jevišti. Vypadá, že je v nich skryt baetboxový talent... Večer skončil chvíli před půlnocí, přesto se nezdál být dlouhý, všichni si ho vesele užívali nejen na jevišti, ale i v hledišti a po skončení i společně u drinku v baru. Bylo fajn si zažít akci, která se pořád ještě koná převážně pro zábavu a radost interpretů i diváků. Možná právě toto je největším lákadlem Festiválku, který je hojně navštěvován a nehrozí mu, že se příště nezopakuje. Už teď se můžeme těšit na příští rok Festiválku jsem spokojenej, tentokrát s podtitulem aneb I zázraky se dějí.