Jak již název napoví, nová premiéra Bohemia Baletu se skládala výhradně z děl českých choreografů, a tak mohli diváci během večera projít od počátků po současnost českého moderního tance. V duchu tohoto poslání byl večer věnován prof. Vladimíru Vašutovi, významnému českému tanečnímu kritikovi, dramaturgovi, libretistovi, pedagogovi a spoluzakladateli Baletu Praha k jeho životnímu jubileu. Jaroslav Slavický, ředitel souboru, ovšem nemohl v úvodním proslovu nezmínit další osobnost českého tance paní Markétu Kyliánou, která právě ten den oslavila neuvěřitelné 99. narozeniny. Tato vitální dáma, která dosud chodí na každé baletní představení, sklidila „standing ovation“ celé Nové scény.
Co se týče dramaturgie večera, byla žánrově vyvážená a korespondovala s vývojem českého tance. První část večera byla poctou Pražskému komornímu baletu, prostřednictvím děl jeho zakladatele Pavla Šmoka a také jedné z předních interpretek souboru, Kateřiny Dedkové–Frankové. Ve druhé části se pak představili mladí tvůrci reprezentující nastupující choreografickou generaci. Všichni tři, Sylva Nečasová, Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka jsou v současnosti členy baletu Národního divadla a shodou okolností též absolventi Taneční konzervatoře Praha.
Ze Šmokovy tvorby si tentokrát Bohemia Balet vybral Trio g moll na hudbu Bedřicha Smetany. S tanečníky Sandrou Danielovou, Terezou Chábovou a Štepánem Pecharem choreografii nastudovaly Libuše Ovsová a Kateřina Dedková–Franková, obě někdejší členky Pražského komorního baletu. Trio g moll je ukázkou toho nejlepšího ze Šmokovy tvorby a objevujeme v něm všechny jeho kvality. Výběr hudby a její citlivé znázornění je asi nejvýraznějším a nejvýznamnějším prvkem. Hudební forma tria se odráží i ve formě taneční, ovšem s tímto tvarem pracuje kreativně, aniž by se otrocky držel předlohy. Lhostejný mu není ani hudební obsah, v tomto případě velmi silné téma, jelikož Smetana vyjádřil v díle bolest nad ztrátou své čtyřleté dcery Bedřišky. Charakter hudby, spojený s jejím programem, myšlenkovým a citovým obsahem, se čitelně odráží v tanci samotném.
Obnovená premiéra choreografie Kateřiny Dedkové – Frankové Česká suita vnesla na jeviště radostnou atmosféru. Toto dílo, původně vytvořeno jako absolventská práce pro ČSSPT, reprezentuje dnes již málokdy uváděnou formu stylizovaných lidových tanců. A to v té nejlepší možné podobě. Suita Antonína Dvořáka se skládá z pěti částí, kterými jsou Preludium, Polka, Sousedská, Romance a Furiant. Choreografka pracuje se svými čtrnácti tanečníky rozmanitě a s citem. Čistě dívčí Preludium vystřídá energická Polka v párech a následuje hravá Sousedská, kde se páry promíchávají. Zklidnění přinese něžná Romance se sólovým duetem zamilovaného páru a vše uzavírá bouřlivý Furiant, který přivádí na jeviště všechny tanečníky. Zde si choreografka pohrává s ideou furiantství, z něho vzešlých šarvátek ale i vtipných situací. Choreografie nepostrádá originalitu ani moderní prvky, je velice muzikální a nechybí jí ani vtip. Největší náboj choreografii ale dodalo temperamentní provedení souboru, jejichž energie a radost z tance byla cítit až do posledních řad v sále.
Po přestávce již následovala díla představitelů „nové vlny“ českých choreografů. První představila svou novou choreografii Triangl Sylva Nečasová, tanečnice baletu Národního divadla a absolventka oboru choreografie na pražské HAMU. Při tvorbě choreografie se autorka inspirovala atmosférou hudby českého zpěváka a textaře Dana Bárty. Jedná se opět o trio a dokonce v naprosto stejném složení, v jakém bylo to první. Bártova hudba, plná rozmanitých rytmů a variací, poskytla choreografce a tanečníkům vskutku bohaté množství podnětů a výsledná choreografie byla citlivým propojením hudby a tance.
Na závěr se nám se svou novinkou představil v poslední době nepřehlédnutelný tvůrčí tandem Toma Rychetského a Viktora Konvalinky. Titul Deka pod dekou vysvětlují v programu citace propůjčené z Wikipedie: deka je buď přikrývka a nebo fyzický útok přes měkkou textilii. Deka je také hlavní rekvizitou tanečníků. Hudba Paola Conteho, scénografie a konečně i kostýmy (vypůjčené z fundusů Národního divadla a původně vytvořené pro balet Romeo a Julie) nás přenesla do prostředí italské kavárny 30. let. Ale hlavní slovo měl v tomto dílku humor. Ať se jednalo o humor situační či pohybový, díky dobře vypointovaným scénám a dobrému hereckému výrazu tanečníků se u diváků nikdy neminul účinkem. Hravost a nadsázka, která je tomuto tvůrčímu duetu vlastní, byla převedena do tance s až překvapivou lehkostí, což vůbec není samozřejmostí a málokomu se to ve skutečnosti podaří. Výjimečné bylo i provedení tanečníků Bohemia Baletu, kteří svými výkony, tanečními a hereckými, dokázali dodat dílu ten správný náboj. Není tedy divu, že choreografie sklidila bouřlivý potlesk publika.
Psáno z premiéry 28. března 2011, Nová scéna ND.
Co se týče dramaturgie večera, byla žánrově vyvážená a korespondovala s vývojem českého tance. První část večera byla poctou Pražskému komornímu baletu, prostřednictvím děl jeho zakladatele Pavla Šmoka a také jedné z předních interpretek souboru, Kateřiny Dedkové–Frankové. Ve druhé části se pak představili mladí tvůrci reprezentující nastupující choreografickou generaci. Všichni tři, Sylva Nečasová, Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka jsou v současnosti členy baletu Národního divadla a shodou okolností též absolventi Taneční konzervatoře Praha.
Ze Šmokovy tvorby si tentokrát Bohemia Balet vybral Trio g moll na hudbu Bedřicha Smetany. S tanečníky Sandrou Danielovou, Terezou Chábovou a Štepánem Pecharem choreografii nastudovaly Libuše Ovsová a Kateřina Dedková–Franková, obě někdejší členky Pražského komorního baletu. Trio g moll je ukázkou toho nejlepšího ze Šmokovy tvorby a objevujeme v něm všechny jeho kvality. Výběr hudby a její citlivé znázornění je asi nejvýraznějším a nejvýznamnějším prvkem. Hudební forma tria se odráží i ve formě taneční, ovšem s tímto tvarem pracuje kreativně, aniž by se otrocky držel předlohy. Lhostejný mu není ani hudební obsah, v tomto případě velmi silné téma, jelikož Smetana vyjádřil v díle bolest nad ztrátou své čtyřleté dcery Bedřišky. Charakter hudby, spojený s jejím programem, myšlenkovým a citovým obsahem, se čitelně odráží v tanci samotném.
Obnovená premiéra choreografie Kateřiny Dedkové – Frankové Česká suita vnesla na jeviště radostnou atmosféru. Toto dílo, původně vytvořeno jako absolventská práce pro ČSSPT, reprezentuje dnes již málokdy uváděnou formu stylizovaných lidových tanců. A to v té nejlepší možné podobě. Suita Antonína Dvořáka se skládá z pěti částí, kterými jsou Preludium, Polka, Sousedská, Romance a Furiant. Choreografka pracuje se svými čtrnácti tanečníky rozmanitě a s citem. Čistě dívčí Preludium vystřídá energická Polka v párech a následuje hravá Sousedská, kde se páry promíchávají. Zklidnění přinese něžná Romance se sólovým duetem zamilovaného páru a vše uzavírá bouřlivý Furiant, který přivádí na jeviště všechny tanečníky. Zde si choreografka pohrává s ideou furiantství, z něho vzešlých šarvátek ale i vtipných situací. Choreografie nepostrádá originalitu ani moderní prvky, je velice muzikální a nechybí jí ani vtip. Největší náboj choreografii ale dodalo temperamentní provedení souboru, jejichž energie a radost z tance byla cítit až do posledních řad v sále.
Po přestávce již následovala díla představitelů „nové vlny“ českých choreografů. První představila svou novou choreografii Triangl Sylva Nečasová, tanečnice baletu Národního divadla a absolventka oboru choreografie na pražské HAMU. Při tvorbě choreografie se autorka inspirovala atmosférou hudby českého zpěváka a textaře Dana Bárty. Jedná se opět o trio a dokonce v naprosto stejném složení, v jakém bylo to první. Bártova hudba, plná rozmanitých rytmů a variací, poskytla choreografce a tanečníkům vskutku bohaté množství podnětů a výsledná choreografie byla citlivým propojením hudby a tance.
Na závěr se nám se svou novinkou představil v poslední době nepřehlédnutelný tvůrčí tandem Toma Rychetského a Viktora Konvalinky. Titul Deka pod dekou vysvětlují v programu citace propůjčené z Wikipedie: deka je buď přikrývka a nebo fyzický útok přes měkkou textilii. Deka je také hlavní rekvizitou tanečníků. Hudba Paola Conteho, scénografie a konečně i kostýmy (vypůjčené z fundusů Národního divadla a původně vytvořené pro balet Romeo a Julie) nás přenesla do prostředí italské kavárny 30. let. Ale hlavní slovo měl v tomto dílku humor. Ať se jednalo o humor situační či pohybový, díky dobře vypointovaným scénám a dobrému hereckému výrazu tanečníků se u diváků nikdy neminul účinkem. Hravost a nadsázka, která je tomuto tvůrčímu duetu vlastní, byla převedena do tance s až překvapivou lehkostí, což vůbec není samozřejmostí a málokomu se to ve skutečnosti podaří. Výjimečné bylo i provedení tanečníků Bohemia Baletu, kteří svými výkony, tanečními a hereckými, dokázali dodat dílu ten správný náboj. Není tedy divu, že choreografie sklidila bouřlivý potlesk publika.
Psáno z premiéry 28. března 2011, Nová scéna ND.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace