Jako první inscenaci pro třírozměrné zfilmování vybral umělecký ředitel Mariinského divadla Valerij Gergijev romantický balet Giselle. Stálice klasického baletního repertoáru byla uvedena v tradiční choreografii podle Jeana Coralliho, Julese Perrota a Mariuse Petipy a s krásnou hudbou A. Ch. Adama.V titulních rolích Giselle a prince Albrechta se představili úchvatní sólisté Natália Osipová a Leonid Safaranov. Příběh vesnické dívky, která se zamiluje do krásného prince, pak je zrazena a zemře žalem, snad ani není potřeba připomínat. Libreto od romantického básníka (a velkého milovníka tance) Théophila Gautiera se opírá o báseň Henricha Heineho podle legendy o lesních vílách – zasnoubených dívkách, které zemřou před svatbou a po smrti se stanou „Wilis“ (tento název je odvozován od slovanského slova wila či víla).
Klasický příběh byl znázorněn rovněž klasickou formou, tak jak jej zná každý správný milovník baletu. První dějství se odehrálo na prosluněném venkově někde v Porýní, nechyběly zde veselé tance vesničanů, roztomilé flirtování Albrechta s Giselle a jejich slavné sólové variace, příchod vznešené společnosti na lovu a konečně hrozné odhalení princovy identity a faktu, že je zasnouben s Bathildou. Natália Osipová byla v této první části spontánní, veselá a roztomilá, kromě dokonalé taneční techniky i její herecký projev byl velmi přesvědčivý. Především kratičké okamžiky, kdy jakoby mimoděk a nechtěně probleskovala její nemoc – Giselle měla slabé srdce – byly působivé. A závěrečná scéna šílenství v jejím podání byla tak úchvatná, až divákům běhal mráz po zádech.
Druhé, takzvané bílé dějství nás přeneslo do lesa za vílami, které mezi sebe právě příjimaly ducha mrtvé Giselle. Sbor v čele s Myrthou byl éterický a silný zároveň. Víly přilétaly na jeviště jako zjevení, při náročných pózách (např. en arabesque) se tanečnice ani nezachvěly a se stejnou jistotou se vypořádaly nejdříve s Hilarionem, obdivovatelem Giselle, který ji přišel položit květiny na hrob. Wilis totiž musely utančit k smrti každého muže, který vkročil na jejich území. Když ovšem přišel princ Albrecht, Giselle ho přivítala opět s láskou a snažila se ho bránit před ostatními. K jeho záchraně přispěl až úsvit, který zahnal Wilis zpátky do jejich hrobek. Ve své druhé roli byla Osipova plna smutku a pokory, podařilo se jí tedy zcela změnit výrazový rejstřík, a přesto zůstala stále úchvatná.
Přestože je příběh Giselle stavěn především na hlavní ženské roli, tanečník Leonid Safaranov si se svou kolegyní v ničem nezadal. Předvedl to nejlepší z ruské klasické techniky, nad jeho dokonalou fyziognomií, skoky a „batýrkami“ se tajil dech.
To nejlepší z ruského baletu je ovšem dnes v České republice již téměř běžně k vidění díky přenosům Balet v kině. Proč tedy dělat 3D nahrávky? Díky stereoskopické technologii se totiž ocitneme přímo v Mariinském divadle a co víc, někdy přímo vedle tanečníka na jevišti. Vidíme vše zblízka a detailně, lépe než na obyčejném plátně nám dochází, že před námi tančí člověk z masa a kostí. Při projekci je také dokonalý zvuk a divák může slyšet dech tanečníka, cupitání špiček, dopady ze skoků. A v případě, že dopad ze skoku neslyšíme, můžeme si být stoprocentně jisti, že je to díky umění tanečníků. Také reakce obecenstva jsou velmi živé. Prostě vše působí, jako bychom skutečně seděli v páté řadě petrohradského divadla, a vše si můžeme náležitě vychutnat.
Nevýhodou mohou být pro některé diváky efekty technologie 3D na lidský organismus: někomu se může točit hlava či ho mohou bolet oči z přemíry podnětů. Problém obrazu nastává ve chvílích, kde tanec je příliš rychlý (například při piruetách a rondách): filmový záznam nestíhá a nám se zdá, že obraz se jaksi trhá nebo zpomaluje.
Tyto drobné technické problémy ovšem jistě bude možno vyřešit a způsob filmování ještě více přizpůsobit baletnímu umění. 3D balet v kině je totiž velice atraktivní forma, jak světovému a potažmo českému divákovi přiblížit umění nejlepších souborů, anebo opačně, jak přiblížit diváka k baletnímu umění vůbec.
České publikum bude mít možnost vidět Giselle 3D nejen v Praze v Kině Atlas, ale také na mnoha dalších místech v České republice (například v Ostravě, Českých Budějovicích, Lounech, Chebu, Jablonci nad Nisou a dalších). Psáno z promítání pro novináře v Kině Atlas 12. října 2011. Foto: N. Razina
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace