Scénický versus profesionální tanec

Scénický versus profesionální tanec

Autor Lucie Hayashi

Autor Daniela Machová

Kde tkví hranice mezi amatérským a profesionálním uměním? Jak se na sebe obě sféry navzájem dívají, jak se spolu snaží komunikovat? Pociťují mezi sebou propast, anebo soudržnost jedné velké rodiny z malého rybníčku? Tato a podobná témata se nesla i diskusemi během letošní celostátní přehlídky scénického tance Tanec, tanec... 2014 v Jablonci nad Nisou. Přestože se může někomu zdát povídání na toto téma zbytečnou ztrátou času, faktem je, že například granty Ministerstva kultury ČR, které jsou nejnadějnějším zdrojem financování tanečního umění, jsou na tyto dvě kolonky striktně rozdělené, a žadatelé musí pravidelně dokazovat svou profesionalitu a odbornost, případně přínos v jiné oblasti. Je však těžké někde nakreslit tlustou čáru. Výsledky ankety mezi účastníky Během přehlídky jsme položili několika účastníkům ve věku od patnácti do čtyřiatřiceti let dvě stručné anketní otázky. Nejdříve jsme se ptali, jakým přídavným jménem by tanečníci a tanečnice označili tanec, který provozují. Zajímalo nás, zda je termín „scénický tanec“, kterým se v odborných kruzích označuje amatérský jevištní tanec, pouze terminus technicus či zda je vžitý i mezi jeho praktickými provozovateli. Z dvaceti oslovených valná většina opravdu spontánně vyslovila slovo scénický. Mezi dalšími odpověďmi se dále objevily pojmy výrazový, současný, alternativní či umělecký tanec. Někteří tanečníci zmínili, že se však často setkávají s tím, že netaneční veřejnost neví, co si pod slovním spojením scénický tanec představit. Jedna z účastnic přehlídky nám k tomu sdělila: „Když řeknu lidem, že dělám scénický tanec, nikdo neví, co si pod tím představit. Říkám jim, že je to něco mezi divadlem a moderním tancem; má to příběh, který se tanečníci snaží vyjádřit pohybem…“ Zdá se, že označení scénický tanec je tedy „živé“, nicméně pouze v komunitě zasvěcených. Druhá otázka měla za cíl zjistit, v čem spatřují účastníci přehlídky rozdíl mezi profesionálním a amatérským tanečníkem. Téměř všichni uvedli, že profesionál pobírá za svůj výkon plat. Kdežto amatér provozuje tanec pouze jako svého koníčka. Odborné taneční vzdělání, což je podle oficiální definice další nutnou instancí pro označení profesionál, nebylo tak často zmiňováno. Bylo zajímavé pozorovat, jak se lišily odpovědi v závislosti na věku respondentů. Nejmladší (15–16 let) většinou spatřovali odlišnost mezi profesionálem a amatérem hlavně na interpretační úrovni („Profesionál tančí lépe než amatér…“). S rostoucím věkem dotázaných byl však tento rozdíl stírán („…okem diváka nemusí být rozdíl mezi profesionálem a amatérem poznat“). Odpověď na tuto otázku tak mnohdy není zcela jednoznačná, jak bylo zmíněno již na loňské přehlídce scénického tance, kdy se na téma profesionálního a amatérského tance strhla košatá diskuse. Diskuse s tanečními pedagogy V neděli dopoledne se konala komorní diskuse, která měla za cíl hledat hranice mezi amatérským a profesionálním tancem a možnostmi jejich překrývání a způsoby komunikace. Profesionální tanec by nemohl existovat bez amatérů, kteří se z čiré radosti a zápalu začnou věnovat tanci a dobrým vedením a výchovou se u nich projeví odvaha jít touto cestou co nejdále. Vždyť kde se asi vzaly všechny ty soubory dnešní nezávislé scény, které se po revoluci vyrojily jako houby po dešti. Přesto se však zdá, jako by svět profesionálních tanečníků ohrnoval nad amatérskými snahami nos a nehodlal jim přiznat kvality, které často ve svých produkcích postrádá – nadšení a zápal, odvahu, zkušenosti a tvůrčí potenciál, které pramení z celkově rozvinutých osobností, jež znají cíl i hodnotu svého umění. A bumerang se vrací také zpět – k nedůvěře amatérů v profesionální umění a jeho hodnotu. Zapálené názory se často vracely k nejožehavější stížnosti – pocitu ignorace těmi z druhého břehu. Vedoucí a pedagogové amatérských souborů mluvili často o nezájmu o jejich aktivitu ze strany kamenných divadel i nezávislých profesionálních uskupení a neochotě spolupracovat. Kritizován byl pragocentrismus jako takový, ale také chlad ze strany regionálních partnerů. Vedení některých regionálních kamenných divadel nebo konzervatoří byla napadána za konzervatismus, úzkoprsost a pocit nadřazenosti, kteréžto přenášejí automaticky na své studenty a příznivce. I v malém městě tak nastává vzájemný bojkot spolupráce a boj o taneční diváky. Jako opačně pozitivní příklad byla zmiňována Ostrava, kde práce několika nadšenců v posledních letech sklízí obdiv a úspěchy. Několik aktivních a mladých pedagogů Janáčkovy konzervatoře aktivně propojuje svět profesionálů současného i klasického tance s amatérskými zájmy a aktivitami, a současné vedení divadla jejich snahy jen podporuje. Je jen otázka, zda lze doufat v podobný posun i u dalších oficiálních institucí. Na druhou stranu si zástupci neprofesionální sféry přiznali svou následnou odevzdanost a distanc od profesionální scény. Sebedůvěra ve výjimečnost a potřebnost vlastní práce tkvějící v „rozdávání radosti z tance všem zájemcům“ je často uvrhla v uzavřenost ve vlastním světě a nepotřebnost komunikovat a domáhat se pochopení a spolupráce s profesionálními tělesy. Divácké úspěchy a nadšení příznivců je ukolébaly ve vlastním pocitu zadostiučinění a odporu proti snahám se angažovat, prodávat a prát o diváka. Pod heslem „Kdo bude chtít vidět opravdové umění, ten si nás najde“ se nehodlají snížit k nějaké aktivnější propagaci svých vizí a prodávat se „jako housky v krámě“. Oba pohledy jsou nebezpečné především při výchově budoucích tanečníků – dětí a mládeže –, kteří mnohdy neví nic o existenci těch z druhého břehu a automaticky jsou vychováváni ke vzájemné nedůvěře a opovržení. Nezbývá než doufat, že během diskuse zazněly především názory ohledně minulosti či současné bezvýchodné situace, nicméně že celkový trend směřuje naopak k čím dál větší komunikaci a otevřenosti tance – jeho žánrů a subžánrů, komunit, studentů, souborů i regionů. A že ochota diskutovat o nutnosti stavit mosty přes platné hranice je jeho optimistickým základem.