Letošní ročník festivalu 4+4 dny v pohybu přinesl mnoho tanečních i pohybových inscenací, dokonce i premiéru nového kusu skupiny DOT504, který vytvořila Linda Kapetanea a Jozef Fruček. Jedním z prvních tanečních představení, které mohli návštěvníci zhlédnout, bylo z dílny rakouské tanečnice Doris Uhlichové More than naked, jež je opravdu troufalým a velmi provokujícím počinem.
Léčba šokem
Nahota na jevišti je vždy trochu šokující. V tomto díle se s diváky ale nikdo nemazlí, hned s první vteřinou po zahájení vyběhne na jeviště dvacet nahých postav různých tělesných dispozic. Tělo jako fenomén, tělo jako nejpřirozenější nástroj vytvářející tanec. Jelikož nahé křivky interpretů nezakrývá jediný kousek látky, nabízí se (po úvodním šoku) zkoumat tělo jako hmotu – kosti, svaly, tuk a smyslnost každého pohybu. Sami tanečníci hledají, co jim jejich těla nabízejí. První fascinující věcí je pro ně (i pro nás v hledišti) třepotání. Co se kde třepe a jak? Nebo koho kam plácnout, jak někoho někam poponést? Performeři pracují ve dvojicích, trojicích až pěticích, pohyb je synchronizovaný, ne však unisonovaný. Dynamika vzrůstá, aby záhy mohla klesnout. Chvílemi přichází náznak inspirace kámasútrou, vše se děje ve stravitelném, ba vtipném módu. O legraci a vtip se nikdo záměrně nesnaží. Poctivá práce s jasným cílem však prostor pro tento žánr nabízí. Občas se ovšem neubráníte obyčejnému mainstreamovému pohledu a vidíte tato nahá těla, jak křepčí na diskotéce.
Rytmus, energii, tempo určuje DJ na jevišti – choreografka Doris, která je velmi spoře oděná, skoro nahá. Stříbrné boty a krátká bunda do pasu. A to je vše. Což se plně poodhalí až po jejím odchodu od pultu během malého výstupu, aby dala vydechnout svým tanečníkům. Po jejich návratu v botách (propojovací prvek s jejich šéfkou) je opět pozorovatelkou a dirigentkou.
Obdivuhodná je kuráž jak choreografky, tak tanečníků. Jdou doslova s kůží na trh. Nestydí se za své nedostatky, naopak dělají z nich přednost a základ pro humorné pasáže. Léčba šokem, provokací a poctivá práce se zde vyplatily. Zážitek přináší toto představení, myslím, neobyčejný.
Nekonečné skákání
Dalším velmi zajímavým představením uvedeným v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu bylo The Dog Days Are Over, kde vlastně jediným prvkem je skok. Skákat do úmoru. Vydechnutí následuje až po hodině práce. Prvních asi patnáct minut nevidíte nic jiného než osm „tanečníků“, kteří bez omrzení skáčou v jedné linii snožmo. Po pěti minutách máte chuť zařvat: Co to je? Po deseti minutách: DOST!, a po čtvrt hodině chcete odejít. Můžete jen pozorovat neměnné výrazy a značkové boty, a sledovat, jak na účinkujících postupně nezůstává nitka suchá. Z repetitivního pohybu se pozorovatelům chvílemi motá hlava a zvedá žaludek. Potom začíná změna. Matematické kombinace a výměny pozic skákajících – na první pohled docela zajímavé, avšak ne uchvacující. Je to ale, díky bohu, ZMĚNA. Interpreti vypadají méně unaveně než diváci. Koukat se hodinu na těla, která ani na chvíli nedají najevo, že je to opravdu dřina, je ve výsledku zajímavé. Největší obdiv patří samozřejmě skákajícím tanečníkům! Když to celé doopravdy skončí, teprve nám dojde, v čem je tohle dílo originální. Choreografové i tanečníci mají velkou moc divákovi přikázat, na co se má dívat. Když si za lístek na představení zaplatíte, nemáte zkrátka jinou možnost. Tanečníci se předvádí, dělají zábavu… A jakou funkci plní tanec pro současného diváka? Chce zábavu, nebo umění? Nebo obojí?
Mužský element
Světovou premiéru v rámci festivalu uvedla DOT504, jejími autory jsou Jozef Fruček a Linda Kapetanea. Choreografie nese název Collective Loss of Memory a hovoří o mužských otázkách, především o souboji, brutalitě a mužské síle. Představení je tak trochu smutnou koláží, a to hned ze dvou hledisek: z hlediska tématu i kompozice. Věci, které se dějí, nedávají vždy smysl. Jen málokdo tuší, co vše se vlastně má skrývat za všemi těmi fyzicky náročnými kreacemi. Slouží jako metafora pro agresi, nebo jen dokazují mužskou sílu? Přece víme, že muži jsou silnější. A opravdu byli stvořeni k boji? K věcnému zápasu se svými partnery, kolegy, kumpány? Na co chce přesně inscenace poukázat? Na násilí ve světě, nebo na rozervanost mužů v jejich vlastním bytí, protože přichází období hledání mužské role v moderním světě, kde je rovnocenným partnerem muže emancipovaná žena?
Mnoho otázek, avšak velmi málo odpovědí. Závěrečná videoprojekce ukazuje velmi brutální napadení muže na ulici. Co má být smyslem tohoto výjevu, zvláště když přímo nenavazuje na dění na jevišti, zůstává taktéž v pomyslném oblaku nezodpovězených témat.
Velkým plus, kterým se tato choreografie může pyšnit, jsou taneční výkony všech pěti mužů (Nathan Jardin, Joona Kaakinen, Knut Vikström Precht, Dano Raček a Tom Weksler). Základním prvkem je kontakt, ať už tělesný, nebo oční. Pracují jak ve skupině, tak individuálně. Skupinové kreace mají obrovskou sílu. Mužské ego jde dopředu a poukazuje na to, za jakým účelem byli muži posláni na svět. Primárně boj, ale občasné náznaky objetí a chlácholení dávají výpovědi jiný rozměr. Akrobatické kousky pak odkazují na hravost, odvahu, píli, vytrvalost a vzájemnou důvěru.
Pokud se nesnažíte hledat smysl sdělení tohoto kusu, užijete si spoustu krásného a mužného pohybu. I ten má svůj význam.
More than nakedChoreografie: Doris Uhlich
Dramaturgická spolupráce: Christine Standfest
Premiéra: srpen 2013 The Dog Days Are Over
Autor: Jan Martens
Světelný design: Jan Fedinger
Dramaturgie: Renée Copraij
Technika: Michel Spang
Premiéra: 20. března 2014 Collective Loss of Memory
Koncept a choreografie: Jozef Fruček & Linda Kapetanea (RootLessRoot Company)
Původní hudba: Vassilis Mantzoukis
Scéna: Jozef Fruček
Světelný design: David Prokopič
Kostýmní výtvarnice: Lenka Kovaříková
Koncept kostýmů: Linda Kapetanea
Světová premiéra: 17. a 18. října 2014
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace