Všichni milovníci baletu si opět mohli přijít na své a 23. října zhlédnout ve velkém sále Kongresového centra balet Romeo a Julie. Tento tragický příběh veronských milenců nám přijel ztvárnit proslulý soubor Moscow City Ballet, který za svých dvacet let existence navštívil mnoho zemí světa a během své existence si vysloužil pověst nejčastěji vystupujícího baletního ansámblu na světě. V čele souboru již od jeho založení stojí ruský choreograf Victor Smirnov-Golovanov, který společně se svou ženou, primabalerínou a hlavní pedagožkou souboru Ludmilou Nerubašenko denně pracuje na uměleckém růstu Moscow City Ballet. Victor Smirnov-Golovanov studoval na prestižní Moskevské státní akademii choreografie a mezi jeho pedagogy se vyjímají jména jako Lavrovski, Golejzovski nebo Balanchine. Cílem a hlavní vizí Golovanova je myšlenka vnést do klasického baletního umění svěží vítr originality a modernosti; to vše pak při zachování maximálního respektu vůči klasickému tanci.
I když je tragický příběh o lásce Romea a Julie všem velice dobře známý, hned samotná úvodní scéna nenechala žádného divákav klidu. V nehybné tichosti zde stály čtyři hloučky lidí držící hlavou dolů čtyři mrtvá těla. Jako předzvěst smrti visela bezvládná těla v náručích svých nejbližších. Nastolení ohromné tragédie, která se měla v příštích minutách na scéně odehrát, vyvolávalo mráz po zádech nejednomu z diváků. V mžiku vystřídalo smutek veselí, na scéně se objevili Romeovi přátelé Mercutio a Benvolio. Z postav obou hrdinů vyzařovala mladická nerozvážnost a rozmařilost, která se trefně promítala do jejich pohybů. Výborným choreografickým ztvárněním zde Golovanov podtrhl také Juliino mládí, tanečnice lehkými skoky poletovala scénou, působila hravě jako kůzle. Ostré, přesto lehké pohyby nohou, hravost jejích paží a oduševnělý výraz dodal postavě na pravdivosti. Celá scéna, kdy si Julie hraje se svou chůvou, měla obrovský spád. Vše působilo, jako by se tanečnice při svém prvním vstupu na jeviště nadechla a poprvé vydechla s posledním akordem naznačujícím konec jejího výstupu. Neméně dramaticky působilo první setkání obou hlavních hrdinů, a poté jejich společné pas de deux plné vášně a nenasytné touhy. Snaha choreografa o jistou originalitu se projevila hlavně v nejrůznějších komplikovaných zdvizích, během nichž obecenstvo často hrůzou trnulo s očekáváním, zda vše dobře dopadne…a dopadlo. Velký ohlas vyvolala bravurně zvládnutá scéna, kdy postava chůvy přináší Romeovi dopis, ve kterém jej Julie žádá o schůzku v kapli u otce Lorenza. Choreograf vtipně vylíčil strojenou koketnost a šarvátky mezi mladíky a chůvou. Výborně byly propracovány též všechny bojové scény. V posledním dějství pak excelovala hlavní představitelka Julie. Padla na ni velice těžká úloha udržet dramatičnost celého příběhu, který trval bezmála tři hodiny, a dotáhnout jej do samotného konce. Pohlazením po duši byla část, v níž Romeo přichází k Juliině hrobce a předvádí svůj poslední tanec se zdánlivě mrtvou Julií. Tato scéna byla ukázkou excelentní partnerské práce, Juliino tělo se bezvládně zmítalo v náručí Romea. V poslední scéně smrti obou milenců se pak spojil samotný začátek představení s jeho koncem a uzavřel tak celý kruh. Opět zde v ponurné atmosféře ležela čtyři mrtvá těla, která byla symbolem nejen lidské nenávisti, ale i tragické lásky.
Celkově shrnuto posunul choreograf Golovanov tento klasický příběh zase o kus dále. Podtrhl dramatičnost jednotlivých postav, a tím i celého děje. Po závěru jedné scény prahl divák po tom, aby zhlédl další. Golovanov dokázal u publika vyvolat pocit určité nenasytnosti a udržet napětí od začátku příběhu do konce. Nejlépe si poradila s choreografovým záměrem představitelka Julie Natalia Padalko). V prvním dějství svým přesvědčivým výrazem dokonale vystihla mladou, rozkošnou a snad trochu naivní Julii. Láska, kterou opětovala Romeovi (Talgat Kozabajev), působila čistě a skutečně. Všechny pohyby zvládala s hravostí, i v těch nejněžnějších okamžicích si její postava dosti citlivě dokázala udržet charakter mládí. V závěrečném dějství ztvárnila představitelka hlavní role vynikajícím způsobem bezmoc nad svým osudem a nakonec svou naprostou odevzdanost. Dynamika jejích pohybů vždy přesně konvenovala s jejím výrazem. Nejméně působivé byly tance sborů, které ve srovnání s nápaditými party sólistů vypadaly obyčejně a neuhlazeně. Poněkud fádně působil i nucený výraz a přehrávání některých tanečníků, což pochopitelně dramatičnosti děje jen uškodilo. Co se týče scény, divák by očekával větší invenci a originalitu. Divadelní kulisy byly během celého příběhu univerzální a představovaly dům Kapuletů, náměstí, kapli i hrobku. Jednotlivé scény byly jen zlehka dolaďovány různými rekvizitami.
Představení Moscow City Ballet – Romeo a Julie nám ukazuje opět jiný pohled na známé téma. Dokázalo diváka nepozorovaně vtáhnout do atmosféry celého děje a upozornit na to, že i staré známé příběhy mohou nadále oslovovat a uchvacovat. Troufám si říci, že soubor Moscow City Ballet, tvořen více než padesáti tanečníky, je v dnešní době na slušné technické úrovni a má velký potenciál ke svému dalšímu rozvoji. Proto se určitě můžeme těšit, co uvidíme v jeho podání příště.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace