KoresponDance se stává očekávanou součástí žďárského léta
Tak jako Praha má Tanec Praha a Brno festival Natřikrát, Žďár nad Sázavou má svůj festival KoresponDance. To, že si ho oblíbili nejen Žďárečtí, ale rovněž ostatní z blízkého i vzdáleného okolí, dokazovaly přeplněné sály a vysoká účast na nádvořích, kde také probíhala některá představení.
Nejen atmosféra zámku, ale i aury umělců dodávají tomuto festivalu svoje specifikum. Jak trefně poznamenala umělecká ředitelka festivalu Marie Kinsky: „Zámky byly dříve centrem kultury a lidového umění, KoresponDance se snaží o obnovu původní myšlenky.“
Tanec respektuje prostor, prostor se otevírá tanci a pohybu. Tichá místa ožívají, publikum se nechává obejmout invencí a pohltit novým zážitkem.
Loni diváci viděli roztančený bagr, letos byla v hlavní roli jízdní kola. Nejenže na nich ti, kteří chtěli představení vidět, sami jeli, ale také zhlédli téměř akrobatické kreace na těchto dopravních prostředcích. Kdo absolvoval projížďku s tímto originálním programem, sice zmokl, ale zažil nevšední a neopakovatelnou podívanou. Cyklo-taneční projížďkou vlastně KoresponDance začal, následovaly tvůrčí dílny, komentované prohlídky zámku a v odpoledních hodinách také prezentace rezidenčního projektu Paca Dèciny a tanečníků, kteří byli vybráni ke spolupráci na přípravě choreografie „na objednávku“ umístěné na třetí nádvoří zámku. Choreografie nazvaná Nebe pracovala s otevřeným prostorem i jemnými motivy letního dne. Tanec pro sedm tanečnic (Adéla Gabrielová, Hana Havelková, Hana Chalupníková, Lucie Kroužilová, Marcela Patková, Barbora Procházková, Simona Rausová) a pěvecké sbory FONS a Žďáráček. Plutí krajinou v oblacích nad hladinou průzračné řeky. Nebe se vyznačovalo jemností a křehkostí tanečnic, velkou pokorou k tomu, co přinášejí, a poetickým příběhem jednoho letního dne. Ačkoli zkušenosti jednotlivých tanečnic byly různé, Paco Dècina dokázal z každé zvlášť vyloupnout to nejlepší a vytvořit sourodé a vlastně výtečné dílo. Souznění tance a hudby se nedalo přehlédnout. Škoda jen, že zpěváci, kteří byli pohybově (chůzí a během) zařazeni do choreografie, nebyli více poučeni o základních pravidlech pohybování se v tanečním prostoru. Ubrali drobnými nuancemi na plynulosti a lehkosti tance. Tanečnice však dokázaly drobné chybky zpěváků vybalancovat a přinesly divákům kvalitní zážitek.
Během dne mohli diváci také zhlédnout představení Barbory Látalové Margareta vypravuje, Jakuba Folvarčného Cirkus Prdítko, akrobatické dílo s názvem Tešlon a Frkl z dílny Lukáše Karáska a Florenta Golfiera nebo třeba dokonalé představení Anny Polívkové a Hany Třešňákové příchod PŘECHOD odchod – pohybovou miniaturu, která si vystačila s chůzí a její modifikací a obyčejným dlouhým prknem. Krok vpřed, krok vzad – vstříc novému dobrodružství, které nevíme, jak dopadne. Pohyb přenášející humor a veselou náladu. S poctivostí nejdál dojdeš!
Závěrečným slavnostním festivalovým představením byl hudebně-taneční duet Artuš: v hlavní roli tanečník Paco Dècina a kontratenorista Sébastien Fournier. Představení, které se odehrálo ve výstavních prostorách mezi barokními sochami žďárského zámku. Příběh byl inspirován legendou krále Artuše, autentičnost příběhu vytvářela železná košile, dynamický pohyb představující boj. Oba aktéři vytvářeli dialog klasické hudby a maximálně soustředěného tance s charakterem legendárního panovníka. Zámku tak tímto navrátili aristokratický charakter.
Festival KoresponDance se zdá dobrým činem na dobrém místě. Doufejme, že další ročník bude minimálně tak úspěšný jako ten letošní.
Psáno z festivalu KoresponDance 5. července 2014, Žďár nad Sázavou.
Foto: René Rámiš
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace