Filigrán a Malé F

Ve čtvrtek 28. května 2009 uspořádala nezávislá taneční skupina Filigrán svůj večer soudobého tance, tentokrát s podtitulem Filigrán a Malé F, Malé F a Filigrán.
První část večera patřila Malému F – souboru, který vznikl jako možná „přípravka“ pro velký Filigrán. Tentokrát byla krátká představeníčka v režii Barbory a Terezy Leskovjanových, Kláry Rakušanové, Petry Klanicové a nově vstoupila i Michaela Hadravová.

Námětem k první choreografii Pomyslně zavřené byla maturitní práce bývalé studentky Duncan Centre Lucie Hanákové. Výtvarnost tomuto představení přinesla originální a funkční rekvizita, která zároveň sloužila jako kostým všech tří tanečnic. Ze čtyř stran zavěšená jedna obrovská „sukně,“ společná všem interpretkám, ze tří míst pak vykukovaly hlavy, později ruce a vrchní část těl. Tři víly, autorky svých zatančených emocí, během několika minut vytvořily bílou povídku o sobě a svých omezených možnostech a přání vysvléct se z nich…

Druhá choreografie Lidé venku nás zavedla do nitra tří žen, které slyší své vnitřní hlasy, jež je omezují, usměrňují, nabádají k něčemu, co není jejich touhou, nebo jen provázejí jejich životy. Interpretky a autorky skvěle pracovaly s kompozicí. Ačkoliv na jevišti většinu času byly všechny tři, choreografie je syntézou tří sólových příběhů na vlastní hudbu i vlastní motivaci. Lidé venku se vnímají i akceptují zároveň, to je činí zajímavými a pozorování hodnými.

Tehdy měla náruč plnou světla byla poslední choreografií první části večera a Malé F se tak s diváky rozloučilo. Černé šaty, útlé ruce tanečnic, hudba Gustava Mahlera, krásný tanec, potěcha pro oči. Je až neuvěřitelné, jak osobitá kompoziční hra dokáže vytvořit uchvacující představení. Veronika Kolečkářová si vystačila s několika choreografickými „triky“ a tanečnice podtrhly její záměr. Velmi krásné zakončení první půle.

Následovaly dvě choreografie Filigránu: K.Y.S. a Možnost 917. Tato dvě představení proběhla lineárně za sebou, avšak pomyslně na sebe navazovala Jakási imaginární poetičnost je spojovala. Jestli to byl záměr či náhoda, ví jen Filigrán.. K.Y.S., choreografie dvou mužů: Petra Minstera a Floriana Tilzera divákům nabídla například pohled do mužského světa, do světa, ve kterém je přirozené bojovat a prát se za svá práva. Střídaly se pocity vítězství a pravdy. Interpreti nechávali diváky po celou dobu ve velkém napětí a často dokázali vše vypovědět pouhým výrazem, někdy ale i bizarnějším způsobem (příkladem je překvapivý pád z pódia a následné vynoření se z druhé strany jeviště – co se opravdu děje, nevěděla přesně ani první řada diváků). Z obou tanečníků tak vystupovala evidentní vnitřní bolest a vina a pocit ohrožení. Celý koloběh náročného bytí skončil obmalováním se obou mužů na zadní stěnu jeviště.

Několik křídou namalovaných postav na zadní zdi pak místy (spíše jen tak náznakem) využily tanečnice a choreografky závěrečného díla večera Možnost 917. Veronika Kolečkářová, Eva Navrátilová, Zuzana Režná, Lucie Sendlerová, čtyři tanečnice, které místy až neuvěřitelně bolestně vyprávěly o podobách lásky, a to ne metaforicky, ale velmi realisticky a hluboce zařezávaly na různých místech těl do sebe i do diváků nehty, které při osobní interpretaci dokázaly vytvořit krvavé stopy. Láska má mnoho podob, závislost a chtíč také. V okamžicích, kdy ze sebe tanečnice odhazovaly splín a špatný pocit z nedávno prožitých i snových zážitků, se diváci necítili moc klidně. Potřeba objetí i fyzické lásky v různých podobách a vnitřní tužby mladých žen sužovaných tíživým pocitem se také na jevišti objevily několikrát. Jen pozor na některá příliš dlouhá místa, která na okamžik zamotají divákům oči i hlavy. I když možná je to právě záměr? V tom případě dobře propracovaly kompozici a nechávají diváky malinko odhlédnout od velmi náročného tématu.

Jakousi intenzitu tanečního vyprávění podtrhoval výraz interpretů. Byla zde patrná dřívější zkušenost Veroniky Kolečkářové a Florina Tilzera s prací Ioany Mony Popovici. Oba byli ve svých choreografiích nejvěrohodnější, avšak stále přirození. Většina diváků ocenila právě jejich práci. Choreografiím jejich „vyčnívavost“ ale neuškodila. Jako celek působily velmi vyrovnaně.

Každoročně se rodí s tanečním večerem Filigránu velmi zajímavá představení. Škoda, že se jim nevěnuje více pozornosti, protože vznikají choreografie hodné vyššího ocenění. Je takové jiné a čistší, náročnější na interpretaci a nezatížené komerčností, to brněnské tancování…