Extrém – extrémně zvláštní vkus

Poslední repertoárovou premiérou v této sezóně byl pro soubor baletu Národního divadla večer složený ze tří choreografií. Dvě z nich podepsány autorským perem šéfa baletu Petra Zusky, třetí patří mezi méně známé skvosty tvorby Jiřího Kyliána. Všechna tři díla v sobě nesou tíhu i lehkost postmoderního myšlení, které extrémně dovolují vše a záměrně boří konvence, jak ostatně upozorňují všechny upoutávky i text v programu.

A Little Extreme je choreografie Petra Zusky původně vytvořená pro složený večer Black Influence, který byl v roce 2006 premiérován v Düssledorfu. Tanečníci baletu Národního divadla jej znají od roku 2007, kdy jej nastudovali na zahraniční turné. Český divák měl však možnost tento kus spatřit až nyní. Můžeme vidět určitou představu o drsnosti světa zobrazovanou na více či méně populární hudbu r´n´b, hip hopu a rapu (2Pac, 50 Cent, Cypress Hill, Akon, Eminem ad.). Zároveň je zde nabízena možnost terapie, kterou zprostředkovává podmanivý ženský (německy mluvící) hlas. Dva kontrasty, které se však zároveň doplňují natolik, že celkový pocit evokuje pohled z kanceláře psychiatra na dění na ulici. Choreografie pracuje se standardními prostředky dnešních tvůrců, jakými jsou koláž, klipovitost obrazů, minimalisticky řešená scénografie využívající motiv krychle. Mezi tím vším jakýsi maskot: růžovo-oranžový medvídek, infantilní hračka, která snad právě proto je spouštěčem emocí a posunovačem "děje". Tanečníci v jednotlivých rolích se nechávají pro svá jednání vyprovokovat nezaujatě se tvářícím plyšákem a hledají v sobě díky němu hluboké vnitřní kontroverze, které pak v sólech či duetech a dalších uskupeních rozvíjí. Závažnost tématu je tak odlehčena stejně jako použitý pohybový slovník. Interpreti lehce tančí, choreografie jim mnoho velkých výkonů nenabízí. Spíše popisně přetváří hudební předlohu, respektive texty a jednotlivé taneční kreace se nevymykají pohybovým vzorcům, které Petr Zuska používá poslední dobou, aniž by do nich promítal výraznější vliv inspirace hudebního stylu. V tomto směru má choreografie ještě velké rezervy.

Last Touch je 66. choreografie Jiřího Kyliána s premiérou v Haagu v roce 2003. S baletem ND jej nastudovali premiéroví tanečníci Václav Kuneš a Nataša Novotná. Last Touch se absolutně vymyká všemu, co běžný divák do této doby považoval za baletní představení. Taneční minimalismus se v konvenčním prostředí velkého divadla zrovna nenosí, a přesto je Kyliánova choreografie naprosto uchvacující. Nepracuje s tradiční vyprávěním, ale zaměřuje se na intimitu detailu v jednání postav a udržení atmosféry, která je v začátku vytvořena. Ukolébává zdánlivou pomalostí, která je ovšem relativní. Dynamika se z kroků přesouvá do gest a grimas a prostupuje osoby na jevišti celé, ne jen povrchně. Oživlá fotografie Čechovova dramatu ukazuje další možnosti, které taneční divadlo v pravém slova smyslu nabízí. Je další jeho inovací, ne však dogmatem, přesto že již nyní se stává najisto součástí zlatého fondu repertoárových choreografií. Je výjimečnou příležitostí pro interprety dokázat, že zvládají vyrovnání se s obrovským napětím minima pohybu. Zde je na místě obě premiérová obsazení velmi kladně ohodnotit. Prvnímu se podařilo dokonale udržet napětí a stupňovat rozehrané situace. V paměti stále zůstává výkon Zuzany Susové, Marty Drastíkové a Tomáše Rychetského, jejichž postavy k sobě přitahovaly pozornost přímo magneticky. Druhá premiéra dala příležitost Jiřímu Waňkovi, který bez zaváhání dokázal načasovat vrchol celého obrazu. Výrazně a nečekaně zajímavě působila i Adéla Pollertová.

Celý večer uzavřel jediný opravdu "světově" premiérovaný kus v choreografii Petra Zusky. Název dává tušit, že vznikl jako určitá reakce či inspirace z obou předchozích děl: A Little Touch Of The Last Extreme. Program upozorňuje, že možné je vše, a to je "extrémní" pravda. Jedna akce střídá druhou, vážné scény kontrují vtipná intemezza, ale často absentuje dokonalé vypointování. Nalézáme kdejaké věci, jsou zpět karty, krychle, houpací křeslo, motiv života a smrti, ale motivace jejich použití zůstává utajena. Celá choreografie tak vyznívá spíše jako lepkavá kulička, která na sebe nabaluje kromě odkazů z předešlých děl večera i nevyhraněný hudební vkus (Arvö Pärt, Gavin Bryans James Brown, Ondráš, Nikos Grapsas, Michael Jackson ad.), pozlátkovou přepjatostí kostýmů (Lucie Loosová), trochu archaickou projekci a nijak kreativní pohybový slovník. Energie proudící z jeviště je unavená, díváme se opět na klipovité koláže, tentokrát ovšem bez vodivého obsahu. Nelze než doufat, že takto se budoucnost tance nebude dále vyvíjet, že se jedná opravdu "o malý dotyk posledního extrému".

Poslední premiéra baletu Národního divadla je jak vidno záležitostí spíše kontroverzní, nicméně zasahuje široké spektrum diváků. Tam kde nezapůsobí kyliánovská intelektuálnost, tam se lze najít v Zuskově vlastním pojetí populární hudby. Je vidět, že dramaturgie souboru stále hledá nové možnosti pro své diváky včetně dalších inscenačních prostor. Pro "ultrapostmodernost" večera byla zvolena "ultrapostmoderní" budova Laterny magiky. Lze jen konstatovat, že tato volba byla z těch šťastnějších, které se tomuto večeru dostaly, v historických budovách by tento typ představení působil křiklavě. Navíc design Laterny magiky až nečekaně odpovídá voleným prostředkům, které zde ve svých choreografiích používá Petr Zuska.

Psáno z obou premiér 17. a 18. června 2009