Psát v superlativech o Darie Klimentové je lehkým nošením dříví do lesa, ale přesto nelze její pražské návštěvy přejít bez povšimnutí. 8. března 2009 se uskutečnilo první ze dvou pohostinských vystoupení, ve kterých měli diváci možnost obdivovat taneční přednosti, kterými tato první primabalerína Anglického národního baletu oplývá. Je to především jevištní charisma, které divákům bere dech ve chvíli, kdy se tanečnice zjeví na scéně. Jako Odetta je citlivá a něžná. Kromě samozřejmě vyspělé techniky je znát velká taneční zkušenost odrážející se ve výrazu tváře, který rezonuje v celém těle a přitom nepůsobí pateticky, tak jak u některých balerín bývá zvykem. Daria Klimentová sází na přirozenost projevu, a to i v nejjednodušším gestu či mimice. To je znát i v roli Odilie, která je koketně laškovní a zároveň vypočítavě chladná. Dokáže přemluvit prince jen očima, aby se své vzpomínky na Odettu vzdal.
Roli Prince Siegfrieda tančil první sólista Portugalského národního baletu v Lisabonu Carlos Pinillos. Protože role v této choreografii Labutího jezera nedává Princi zas až tak velký prostor pro osobní prezentaci, tak kromě čistoty provedení těch několika variací, které má tanečník k dispozici, lze spíše obdivovat jeho adaptaci na soubor i partnerku. S Dariou Klimentovou nikdy dřív netančil, a přesto shoda obou partnerů byla dobrá.
Co se dotýká celkové úrovně souboru baletu Státní opery Praha, je nutno vyzdvihnout především Richarda Hlinku, který upoutává pozornost výškou svých skoků a akrobacií s dokonalým ukončením bez zaváhání. Ladnost, jistotu a především výraz měla i Zuzana Hvízdalová, která tančila jednu ze dvou dívek v pas de trois prvního jednání. Bohužel program nenabízí jednotlivá jména charakterních tanců ani například malého a velkého pas de quatre, které byly provedeny velmi čistě i s atmosférou i napětím. Zážitek z vystoupení Darii Klimentové v roli Odetty lehce ovšem tlumil sbor labutí, kterým chyběla synchronní přesnost a možná i rovnoměrnost výšky jednotlivých tanečnic. V prvním a třetím obraze se to v barevnosti tance ztratilo a soubor celkově působil velmi vyrovnaně. Škoda jen, že mužská část souboru víceméně rezignovala na závěrečnou děkovačku, což nepůsobilo zrovna uctivě jak vůči divákům, tak i hostům.
Vidět Dariu Klimentovou tančit v celém představení, a navíc v odlišných výrazových polohách je velkým zážitkem, který zůstává dlouho nepřekonán. I přes drobné výhrady je bezpochyby dobře, že balet Státní opery v Praze nabízí tuto možnost skrze svůj stálý repertoár. Druhá příležitost vidět tuto balerinu navíc s jejím stálým partnerem Janem-Erikem Wikströmem, sólistou Švédského královského baletu je dnes 17. března 2009 od 19. hodin. Nenechte si ujít toto na dlouhou dobu poslední vystoupení Darii Klimentové v Praze.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace