Compagnie Drift: Sound Machine

Švýcarský taneční soubor Compagnie Drift  uvedl v pátek 19. června jedinou reprízu své inscenace Soud Machine,  prvního ze dvou děl, kterými se prezentuje na festivalu Tanec Praha 2009. Jakási multimediální show byla skládankou velmi inteligentního humoru, který se ventiloval skrze zpěv, výrazovou komunikaci, dokonale padnoucí taneční slovník, rytmizaci zvuku a především chytře pojatý inscenační záměr, který byl vtipně do detailů dotažený po všech stránkách. Možnosti zvuků jsou rozličné, i zdánlivě neslyšné předměty mají však svůj zvukový charakter a daný rytmus.

Tři stoly, tři lidé v zelených pláštích, tři přístroje. Ne náhodou scéna zavedla diváky do jakési laboratoře, jejímž účelem je zkoumání zvuku. Ze začátku suchopárná atmosféra se postupně i díky lehké interakci měnila ve vášnivou hru se zvukem a zdánlivá upjatost jako by roztávala. Znělo rajče, burák, květina, zněly klouby i vnitřní orgány člověka. Zněl pohyb sám i ticho samo. Zněl i psaný záznam, který "vědci" pořizovali. A především zněl zpěv často i trojhlasý, který byl jakousi téměř nedílnou součástí každé epizody s jednotlivými předměty. V obsahu nebyl zas až tak významný, slova ve francouzštině se kolikrát dala jen těžko rozluštit, ale hlavními činiteli autorské hudební produkce byly barva a dynamika.

Samotné téma by snad nebylo nikterak originální, tisíckrát už mohli diváci v tanečních představení vidět různé zkoumání zvukových projevů, ale originalita zpracování Compagnie Drift je absolutně všechny v dosavadní divácké paměti předčila. Možná i proto, že se na ní po tvůrčí i interpretační stránce podíleli umělci, kteří jsou si skrze svůj věk a zkušenosti naprosto jisti tím, co dělají. Jediná žena v představení Beatrice Jaccard jako hlavní choreografka souboru se představila i jako tanečnice, která však nepotřebovala nikterak předvádět své dispozice v náročných kreacích, a přesto bylo už z prvního pádu na zem (a nakonec i ty pády byly jen dva) bezesporu jasné, že kultivace tanečního pohybu je na vysoké úrovni. Dokonale přesný tanec s originálním pohybovým slovníkem, kde méně znamená více, zcela odpovídající možnostem i důstojnosti této dámy a zároveň v její choreografii i obou dvou dalších protagonistů (Massino Bertinelli a Francoise Gendre). Tanec nejen dokonale doplňoval zvukovou stránku, ale zároveň dával tušit skutečnou mistrnost svého řemesla. Interpretační zkušenost, která díky zralosti výrazu přichází až s věkem, a kterou je možná nejlépe charakterizovat přirovnáním k holandské, dnes již nepracující NDT3.

Okem zvenku byl Peter Scheeling, druhá vedoucí osobnost souboru, jenž se kromě režie autorsky podílel na tvorbě scénografii, light designu a videa, dodával dokonalosti inscenace ten poslední rozměr výtvarna, který je nedílnou složkou divadelní produkce. Tisíce různých kabelů stylově umístěných bylo jasnou součástí scény a tak se s nimi i zacházelo. Na jedné straně technika jako mocná čarodějka: notebooky, zvučící rukavice…. na druhé straně reproduktor starého gramofonu, obyčejný mikrofon, jednoduché věci denní potřeby, se kterými se dala vytvářet elementární, ale přitom velmi efektní rytmická hra. A když technika selhala, byl tu pořád ještě starý dobrý akordeon.

Compagnie Drift opět ukázala, že taneční představení je především divadelní akcí. Že pohyb sám o sobě je významným činitelem, ale nelze s ním zacházet beze smyslu. Trendy moderního divadla neúprosně spějí k tomu, že se více a více spojují různé žánry a tanec je tím, který v tomto směru může po všech stránkách jedině vytěžit, zvlášť pokud je jeho tvorba v rukou inteligentních a zkušených tvůrců.