Dramaturgie ND opět ukročila ze své běžné cesty, když jako další premiéru uvedla dílo Jana Kodeta. Ne snad kvůli práci choreografa, ale spíše vzhledem k místu vybranému pro uvádění představení. Premiéra Camoufl•AGE v choreografii Jana Kodeta otevřela 15. ledna 2009 v divadle Kolowrat dveře k uvádění malých tanečně-divadelních forem pod hlavičkou souboru baletu Národního divadla.
Tvorba Jana Kodeta byla v průběhu let jeho působení vždy velice čitelná, a to ať po stránce inscenační, tak pohybové, a ani Camoufl•AGE není výjimkou. Poznáváme jeho taneční slovník, jeho smysl pro humor i jeho nadsázku. Na rozdíl od předchozích děl je však jeho choreografie snad díky spolupráci s režisérem Jankem Růžičkou filosoficky o něco hlubší.
Schovává (kamufluje) opravdové pocity člověka za povrchnost světa showbyznysu a třpyt celebrit jednoho večera. Snad se snaží zobrazit příčiny i důsledky, snad v zrcadle tento svět zobrazuje anebo z něj spíš vytváří černobílý film. Devadesátiminutové taneční dílo působí chvílemi velmi odlehčeným dojmem kabaretního představení, aby se vzápětí stalo až intelektuální generační výpovědí. Ale bez jasného (nezakamuflovaného) cíle se těžko hledá konec a závěrečná šou z poslední scény se tak stává prázdným výkřikem, ke kterému se ústa otvírala už posledních třicet minut. Kamuflovaná hra na schovávanou, která by měla končit odhalením.
Šest postav typizovaných kostýmy Lucie Loosové jsou každá v jakémsi vlastním příběhu a celkově fungují jako dobrá parta přátel. Každý z nich jde ovšem svou vlastní cestou, na které ostatní potkává v epizodních rolích, aby se po skončení obrazu opět setkali v oblíbeném baru. Sexuální harašení, touha vyniknout, strach ze samoty, narcismus, voyeurismus, to všechno provází jednání těchto nekonkrétních osob. Všech šest tanečníků se angažuje s nasazením sobě vlastním, na kterém úspěšnost inscenace bezpochyby hodně stojí. Zvláště Kláře Jelínkové role tajemné "mrchy" velice sluší. V jejích interpretačních schopnostech je znát velký posun, stejně jako u Viktora Konvalinky a Tomáše Rychetského, kteří jsou ve své taneční univerzálnosti bezpochyby vynikající.
Ovšem ani druhá polovina interpretů nezůstala v pozadí. Olexandr Kysil a Hana Turečková jsou dokonale vyhlížejícím párem a Ivana Mikešová plně uplatňuje své výrazové schopnosti v naivní touze stát se hvězdou podií.
Právě možnosti, které poskytuje divadlo Kolowrat svou intimitou prostoru, dávají divákům možnost dokonale vnímat veškeré výrazové prostředky, které choreograf i tanečníci používají. Jejich blízkost vtáhne publikum do děje, a přesto nesklouzává k lacinosti interaktivity za každou cenu, což lze označit jako velké režijní plus. Stejně jako scénografie, která i přes přemíru atributů není přeplácanou ani kýčovitou hromadou nejrůznějších nápadů. I když právě té by možná slušel větší prostor, po kterém by jistě toužili i diváci od 3. řady dále, aby si celou inscenaci více užili bez natahování krku a vykrucování těla. Celá inscenace je použitými scénografickými prostředky včetně videoprojekce sice malou formou tanečního představení, ale i přesto velkou pro tak komorní prostředí. Nicméně není sporu o tom, že na prknech např. Stavovského divadla by už byla ztracená.
Psáno z druhé premiéry 16. ledna 2008.
Schovává (kamufluje) opravdové pocity člověka za povrchnost světa showbyznysu a třpyt celebrit jednoho večera. Snad se snaží zobrazit příčiny i důsledky, snad v zrcadle tento svět zobrazuje anebo z něj spíš vytváří černobílý film. Devadesátiminutové taneční dílo působí chvílemi velmi odlehčeným dojmem kabaretního představení, aby se vzápětí stalo až intelektuální generační výpovědí. Ale bez jasného (nezakamuflovaného) cíle se těžko hledá konec a závěrečná šou z poslední scény se tak stává prázdným výkřikem, ke kterému se ústa otvírala už posledních třicet minut. Kamuflovaná hra na schovávanou, která by měla končit odhalením.
Šest postav typizovaných kostýmy Lucie Loosové jsou každá v jakémsi vlastním příběhu a celkově fungují jako dobrá parta přátel. Každý z nich jde ovšem svou vlastní cestou, na které ostatní potkává v epizodních rolích, aby se po skončení obrazu opět setkali v oblíbeném baru. Sexuální harašení, touha vyniknout, strach ze samoty, narcismus, voyeurismus, to všechno provází jednání těchto nekonkrétních osob. Všech šest tanečníků se angažuje s nasazením sobě 
vlastním, na kterém úspěšnost inscenace bezpochyby hodně stojí. Zvláště Kláře Jelínkové role tajemné "mrchy" velice sluší. V jejích interpretačních schopnostech je znát velký posun, stejně jako u Viktora Konvalinky a Tomáše Rychetského, kteří jsou ve své taneční univerzálnosti bezpochyby vynikající.
Ovšem ani druhá polovina interpretů nezůstala v pozadí. Olexandr Kysil a Hana Turečková jsou dokonale vyhlížejícím párem a Ivana Mikešová plně uplatňuje své výrazové schopnosti v naivní touze stát se hvězdou podií.
Právě možnosti, které poskytuje divadlo Kolowrat svou intimitou prostoru, dávají divákům možnost dokonale vnímat veškeré výrazové prostředky, které choreograf i tanečníci používají. Jejich blízkost vtáhne publikum do děje, a přesto nesklouzává k lacinosti interaktivity za každou cenu, což lze označit jako velké režijní plus. Stejně jako scénografie, která i přes přemíru atributů není přeplácanou ani kýčovitou hromadou nejrůznějších nápadů. I když právě té by možná slušel větší prostor, po kterém by jistě toužili i diváci od 3. řady dále, aby si celou inscenaci více užili bez natahování krku a vykrucování těla. Celá inscenace je použitými scénografickými prostředky včetně videoprojekce sice malou formou tanečního představení, ale i přesto velkou pro tak komorní prostředí. Nicméně není sporu o tom, že na prknech např. Stavovského divadla by už byla ztracená.
Psáno z druhé premiéry 16. ledna 2008.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace