Klára Tvrdoňová, hlavní osoba choreografie, si hrála se svými hosty, určovala jim místa, prala se s nimi o ně, na chvíli se stala pouhým pozorovatelem. A když se jí podařilo je všechny usadit k jednomu stolu, zazpívala jim svým zvonivým hlasem píseň od Janis Japlin. Svěží dílko s nečekaným koncem. Druhá choreografie Jaroslavy Pabišové ve vteřině proměnila náladu v sále. Choreografie In Memoriam byla mystickým obrazem tajemného kruhu, v jehož středu se nacházelo ohnisko, které vyvolávalo úzkost a neklid. Interpretka s pocitem úzkosti a bolesti pracovala po celou dobu, její výraz a prožitek umocňoval výchozí motiv – tělo od hrudníku v předklonu, dlouhé těžké vlasy padají k zemi a směřují ke středu v kruhu. Jaroslava tak předvedla interpretačně i kompozičně velmi dobrou choreografii. Další velice povedenou choreografii Zpátky k vlkům představila Anna Marie Formánková Hraje diskotéková hudba a začíná módní přehlídka. Obleček z módního časopisu, výrazné líčení, vilné pohyby, žena kariéristka… Tělo této ženy však dle konzumní společnosti není dokonalé a potřebuje plastickou chirurgii či liposukci. Interpretka si začíná červenou rtěnkou označovat různá místa, která potřebují medicínský zásah. A najednou je pomalovaná úplně celá. Je vyčerpaná a unavená a život jí začíná dávat bolestné facky. Jakoby se začala probouzet ze své přetvářky a pociťovat svoji přirozenost, mateřský pud, souznění s přírodou… Tanečnice vkusně propojila hudbu s tancem a zanechala v divácích náměty k přemýšlení. Adéla Petáková také asi ve své choreografii Well.com zpracovala téma komerčního a konzumního světa. Jakési neznalé a ze základu hodné a hledající osůbky se vylíhly do rychlého světa, kde si hraje každý sám na svém písku a nepůjčuje si hračky. Těchto pět společně dýchajících osob v tomto světě nemůže přežít. Jsou hozeni do vody a učí se v ní přežít… Stávají se z nich konkurenti a lovci odměn. Motiv je podpořen videoprojekcí. Pět tanečníků a tanečnic se této úlohy zhostilo zodpovědně, pohyb nebyl artikulován do prázdna a všichni pracovali se stejnou motivací. Následovalo poeticko-výtvarné dílko Lucie Plaché Amor Vacuí. Využívalo světel a pohybu, který si vystačil s minimálním prostorem – směřoval ke a od kruhu v centru jeviště. Autorka však smysl své práce odkryla až v úplném závěru. Veškerá jednání byla objasněna ve chvíli, kdy se ze tmy vynořila obrazová díla, která byla zakomponována v prostoru (Duha beze slov, Světlo ve tmě, Moře v poušti a Krabička s utrženým srdcem) a která se stala inspirací. Choroegrafie to byla bezpochyby zajímavá, avšak něco jí chybělo: větší koncentrace autorky, nebo možná námět dotažený do konce. Vyzněla spíše jako velmi zdařilá etuda s nepochopeným koncem i motivem. 1 + 1 + 1 = 3? Jednoduchá matematika v choreografii Dity Táborské. Jsme tři, ale každý zvlášť. Velice povedená choreografie, která nepotřebovala žádných rekvizit, zajímavostí a experimentů. Všechno obsáhla čistým a krásným pohybem. Tři tanečníci, kteří chtějí někoho ovlivňovat, udávat směr, ale zároveň nebýt nikým ovlivněni. To se ale nedaří, neboť každý ovlivňuje někoho a individualita se stírá. Z cyklického kruhu nelze vystoupit a svět se točí a točí a vliv každého se předává z jednoho na druhého. Dita Táborská představila takřka profesionální choreografii. Jediný mužský absolvent Radim Klásek vystoupil se sólovou choreografií Uroboros. Toto dílko bylo vystavěno na tíze lidí a věcí, kteří udusávají potenciály přírody, rytmu, který byl udržován dupáním interpreta, dechu, který s každou ubíhající minutou byl důležitější, a dynamice, která se zvyšovala i snižovala podle potřeby. To, že je Radim vyspělý tanečník, na něj prozrazovala jeho interpretační práce v některých choreografiích jeho spolužaček. Zde však exceloval nejvíce. Hlína je živý organismus, když se hýbe, tak se postupně sesouvá – stejně tak jako Radimova páteř; když se do ní obuje vítr, převaluje se a přesunuje na různá místa… Poutník jde sám a všude je udusaná hlína. Představení, kterému se nedá téměř nic vytknout. Poslední choreografie s názvem Přesuny 492, h 1968, km 179 380 snad ohromila nejvíce. Martina Lukešová přinesla využití trojrozměrnosti v tanci. Na zadní stěně jeviště běžela videoprojekce – fotografie budov a památek z různých měst světa, interpretka oblečena do bílé kombinézy tak vytvořila i ze sebe prostor, kam se dalo promítat. Výchozím pohybem zvolila nohy nahoře na zdi, různě se přetáčela a zastavovala se prakticky na hrudních obratlech nebo hrudním koši. Pohybovala se mrštně po plátně nohama neustále vzhůru a šlapala tak jakoby opravdově po všech možných budovách světa. Nevím, zda to byla hra náhody, nebo to bylo vše do detailu připravené, každopádně inovační, plastické, pohybově výborně zvládnuté a pro diváka krásné a nečekané překvapení na závěr. Martině Lukešové se jako jediné podařilo vytvořit ukončenou a ucelenou choreografii. Většina předchozích vyznívala spíše jako dobrý začátek k nějaké velké choreografii. Večer v Duncan Centre patřící absolventům se nad míru vydařil a současná taneční scéna se může těšit na nové tanečníky schopné vytvořit zajímavá a kvalitní představení. Psáno z představení 21. dubna 2009.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace