Že tanec zrcadlí pohnutky naší mysli a že vlastně každá choreografie je jakýmsi odrazem kontextu vnitřních pnutí zainteresovaných a jejich vnímání okolního světa, se stalo zcela konvenčním pravidlem divadelního tance a toho současného o to více. Tanečníci a choreografové ventilují své myšlenky v obrazech a prorážejí nimi pomyslnou hranici mezi hledištěm a jevištěm. Předposlední premiéra tohoto roku v divadle Ponec, která proběhla 6. a 7. listopadu 2007, dala svým názvem Zrcadlení univerzální možnost vnímání těchto imaginárních nábojů dle vlastního uvážení. Mirka Eliášová, autorka projektu, staví už tradičně své choreografie na intenzivní tvůrčí spolupráci s interprety. Tentokrát volila tři rozdílné osobnosti s rozdílnými tanečními zkušenostmi, ale zároveň s velkou společnou touhou být opravdovou součástí díla, ne jen „figurkou na place“. Nutno podotknout, že to prospělo oběma stranám. Mirka Eliášová obohatila svůj choreografický slovník o nové výrazové prostředky (nebo možná spíš o ty zapomenuté). Novou polohu interpretace musela hledat i Andrea Lamešová. Po několika více abstraktních tanečních rolích za poslední dobu měla možnost uplatnit i konkrétnější formy jevištního vyjadřování. Dokonale se doplňovala se svou ženskou částí „alter ega“ Martinou Lacovou a rozložení pozornosti mezi obě tanečnice jí (ač to zní jako paradox) v jejím úkolu výrazně pomohlo. Martina Lacová, po množství studentských choreografií, ve kterých byla často až zneužívána, v Zrcadlení vykvetla v opravdovou tanečnici vyvinutou nejen po stránce technické, ale i výrazové. Trio, neboli odraz či obraz v zrcadle, doplňoval Jiří Lössl, čímž dal opět o sobě vědět jako tanečník-interpret v jiném než improvizovaném či autorském projektu. Jiří Lössl oplývá silným jevištním charisma, které se choreografce podařilo dokonale rozvinout, spolu s jeho zase o něco jiným pohybovým slovníkem, který osvěžil jinak standardní tanec v Ponci. Ovšem též v harmonii s osobnostmi tanečnic.
Mirka Eliášová má velký cit pro jednoduchou krásu jednoduchých věcí. Ať je to čistota tanečního vyjadřování nebo výtvarné řešení scény. O to více však vynikají drobné dramaturgické rezervy. Je to past, kterou tento typ symbolicky abstraktních představení na choreografy klade. Zvlášť pokud interpreti díky své šikovnosti nebo únavě mírně zpohodlní na to, aby udrželi risk jako základní faktor napětí a z něj vyplývající dynamiku představení. I takové bylo Zrcadlení. S hudbou Jiřího Jakla, která podtrhla zajímavé okamžiky a nechala více emocí v tanci než v notách a zvuku, doplněné světelným designem Vladimíra Buriana, se tak vytvořilo nahlížení za možnosti, která nám dávají naše těžká i lehká rozhodnutí.
Premiéře předcházel krátký film též z choreografického pera Mirky Eliášové a v režii Havla Parkána, ve kterém se v kontextu večera vtipně objevily obě tanečnice Martina Lacová i Andrea Lamešová. Druhá jmenovaná byla i interpretkou spolu s Lotte Nouwkens v Knihovně, první choreografii večera od Lenky Bartůňkové. Tato práce, zajímavá po světelné i taneční stránce, ovšem cestou z Duncan Centre, kde byla premiérována, někde něco potratila. A to jakoby cosi z napětí, které je tak specifické právě pro choreografie této autorky. Snad i to bylo důvodem, že pro diváka, který už toto dílo zná, působila Knihovna mírně zdlouhavě. Jako dramaturgický tah divadla Ponec to ale zas tak špatně nevyznělo.
Psáno z obou uvedených večerů
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace