Večer dvou tanečnice v Divadle Ponec SoloS (part III.) a LV-426, který proběhl 26. března. 2012 přinesl zajímavý pohled na českou taneční scénu. Zobrazil jakési fiktivní porovnání s nedávnou dobou a dal možnost jednoduchým způsobem zhodnotit krátce trend a vývoj současného tance. Pro hlubší analýzu je nutno zalovit v programu České taneční platformy, kam jsou nakonec obě díla zařazena.
SoloS (part III.) v produkčním zázemí ME-SY ukázalo Martinu Hajdyla Lacovou nejen jako vynikající tanečnici, ale i jako autorku, která dokáže vstřebávat nové vlivy a přirozeně je převést do své tvorby. Postavou Barbie, zjevem Sylfida se ve svém díle změnila (nakonec ne poprvé) na „lady drsňačku“, odrážející současný klubový lifestyle a trendy nezávislost jakoby naprogramované v nově se vyvíjejících aplikacích života. Za bicí soustavou na scéně Ivo Sedláček fungoval v interakci s tancem, který se nechal inspirovat ohybem dupstepových variací. Ve vyzývavosti kostýmu tanečnice byla snaha prosadit sebe, a přece zůstala v jednání ochota ústupu. Úderné a přitom tolik intimní. Oko zvenku formou supervize a režijní spolupráce kladně podporuje hlavní aktérku a zároveň choreografku jako vyspělou tanečnici všech poloh a možností.
Se zjevem nové tváře mladé tanečnice Maiy přišla i nová produkce s názvem maia production. V druhé části programu představila v premiéře dílo LV – 426. Abstraktní zobrazení pocitů a vnímání okolí s neosobní atmosférou japonských animovaných seriálů doprovázené stále se opakující industriálně laděnou hudební smyčkou. Budoucnost, ve které mechanika touží po citu, aby dosáhla lidského štěstí, které lidi dávno zahubilo. Maia, absolventka Konzervatoře Duncan Centre teprve hledá svou cestu, nicméně i ona vnímá tanec v jeho pohybové složce velmi současně a inovativně. Neupadá do pohybových klišé, pracuje s energií, vytváří, mění a přenáší obrazce plynulou nevšímavostí. Spolu s Erikem Sirůčkem v sobě nesou lehkost i tíhu ukončené postmoderny a začátku nové generace. Kompletně vybavený tvůrčí tým včetně dramaturga by sice měl přinést výraznější výsledek, ale v tomto směru musí svou práci ještě odvést čas.
Těžká doba nahrává sólovým projektům. Možná je lépe říci komornějším dílům, sólo je přece jen prací víceméně individuální. Dvě choreografie, dva rozdílně pojaté duety v autorství dvou tanečnic, za kterými stojí tým spolupracovníků. Při systematické profesionalitě ve všech složkách představení můžeme jen nostalgicky zavzpomínat na čas, který není tak vzdálený (třeba nějakých ani ne 10 let), kdy byla podobná tvorba s podobnou tvůrčí kvalitou ještě spíše záležitostí nadšenců se zázemím udržovaným na jakési poloprofesionální úrovni. Je evidentní, že tato doba v současném českém tanci chválabohu minula a tento složený večer v Ponci toho byl hezkým důkazem.
Psáno z představení 26. března 2012, Divadlo Ponec.SoloS (part III.) Koncept: Martina Hajdyla Lacová Choreografie a tanec: Martina Hajdyla Lacová Hudba: Ivo Sedláček Režijní spolupráce: Jiří Hajdyla Premiéra: 25. 2. 2012
LV – 426 Idea, choreografie: MAIA Tančí: Markéta Kuttnerová, Erik Širůček Dramaturgická spolupráce: Sodja Lotker Kresba: Alžběta Širůčková Světelný design: Jan Beneš, Katarína Ďuricová Kostýmy: Pavel Berky Hudba: Iannis Xenakis Premiéra: 26. 3. 2012
Foto: Vojtěch Brtnický a Aneta Šebelková
SoloS (part III.) v produkčním zázemí ME-SY ukázalo Martinu Hajdyla Lacovou nejen jako vynikající tanečnici, ale i jako autorku, která dokáže vstřebávat nové vlivy a přirozeně je převést do své tvorby. Postavou Barbie, zjevem Sylfida se ve svém díle změnila (nakonec ne poprvé) na „lady drsňačku“, odrážející současný klubový lifestyle a trendy nezávislost jakoby naprogramované v nově se vyvíjejících aplikacích života. Za bicí soustavou na scéně Ivo Sedláček fungoval v interakci s tancem, který se nechal inspirovat ohybem dupstepových variací. Ve vyzývavosti kostýmu tanečnice byla snaha prosadit sebe, a přece zůstala v jednání ochota ústupu. Úderné a přitom tolik intimní. Oko zvenku formou supervize a režijní spolupráce kladně podporuje hlavní aktérku a zároveň choreografku jako vyspělou tanečnici všech poloh a možností.
Se zjevem nové tváře mladé tanečnice Maiy přišla i nová produkce s názvem maia production. V druhé části programu představila v premiéře dílo LV – 426. Abstraktní zobrazení pocitů a vnímání okolí s neosobní atmosférou japonských animovaných seriálů doprovázené stále se opakující industriálně laděnou hudební smyčkou. Budoucnost, ve které mechanika touží po citu, aby dosáhla lidského štěstí, které lidi dávno zahubilo.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace